Scestnosti z cest

Pokud jezdíte brněnskými trambájemi, tak jste si možná všimli reklamního letáčku, který se cestujících ptá, na co by se oni zeptali Boha. Zaujalo mě to a začal jsem přemýšlet. Byl jsem tím tak zaujat, že jsem málem zapomněl vystoupit tam, kde jsem vystoupit chtěl. Vystoupil jsem správně (aspoň myslím) a nakonec i nalezl odpověď na otázku, jak by zněla má otázka. Boha bych se zeptal, jestli se nebojí toho, že na něj lidé začnou podávat hromadné žaloby… A stejně bych se zeptal i Aláha, Budhy, Rámy a tvůrců zábavních televizních pořadů. Já teda na Boha nevěřím (a myslím, že na něj nevěří ani křesťané, když dávají hromosvody na kostely), ale věřím na jisté nevysvětlitelné věci mezi nebem a zemí. Třeba na letadla a padající kamení. Přitom ta první možnost je má oblíbenější…

Když už píšu z cesty, tak proč se nezmínit i o tom, co naše cesty zpříjemňuje. Rozděluji cestující na tři kategorie – na čtenáře (těm zpříjemňuje cestu četba), na poslouchače (těm zvuky) a na koukače (těm vše kolem). Přitom na posluchače bych se zaměřil. Někdy si totiž ani neuvědomujeme, jak nám walkmany změnily svět. Co bychom si bez nich počali? A pamatujete si třeba na svou první cestu s walkmanem? Ta má byla po Vánocích v roce 1998 a poslouchal jsem tehdy Blur. Kromě poslouchání mají walkmany i jednu estetickou vlastnost, která není ihned patrná. Pokud totiž chodíte s walkmanem, vyrábíte si přitom své vlastní klipy. A to je fajn.

Další cestovatelská scestnost se týká vlaků. Tak mě napadlo, že pokud by někdo dokázal rozvázat všechny železniční uzly, mohly by pak vlaky jezdit bez zpoždění. A nebo možná taky ne. Ale i tak může být cestování, byť zpožděné, zábavné. Kde jinde by na vás řvali, abyste k odchodu a příchodu používali podchod? Jen mi teď trochu vadí, že se na nádražích rozšířily dveře s fotobuňkou. Mám s nimi totiž problémy. Někdy mě přivřou, někdy mi neotevřou. A trápí mě i jinde. Např. pisoáry splachují už při příchodu k nim, přes nejrůznější mávání neteče voda z kohoutků (a teče někdy i ze slepiček?), ignorují mě sušáky na ruce (říká se tomu tak?). No, asi nemám správné buňky na fotobuňky. Ale pozor, fotobuňky mají i skrytý filozofický smysl. Oznamují nám totiž, že pouhá naše přítomnost může něco změnit. Život má prostě smysl… Jaký? No, to nevím. To bychom toho od fotobuněk asi chtěli moc…