Nevím čeho jsem chtěl přesně dosáhnout. Měl to být jen pokus a už předem mi bylo jasné, že to nepřinese žádné zajímavé výsledky. Zapnul jsem počítač, spustil Firefox a do Googlu zadal hledat výraz Google. A nic. Pak jsem zadal výraz internet a pochopitelně, že se zase nic moc zajímavého nestalo. Škoda. Proč jsem to vůbec zkoušel? Nevím, prostě jsem chtěl zkusit něco, s čím by počítač nepočítal. Co kdyby že? Počítač se třeba mohl dostat do nevyřešitelné smyčky. Prostě by se kousl a procesor by udělal krátký zacyklený proces. Jako pes, který dokola honí svůj ocas. Počítač se ale nekousl a ani se nezačal točit dokola.
Nikdy jsem nepočítal s tím, že zjistím, jestli je opravdu něco nad námi. Něco co nás přesahuje. Nevěřím v boha, a taky jak bych mohl, když jsem si minulý týden přivřel prst ve dveřích, ale přesto tuším, že je něco nad námi. Tuším, že jsou to družice. Fascinuje mě, jak si můžu prohlížet svůj dům z ptačí perspektivy. Vlastně ještě z vyšší, protože takhle můžu i ptákům koukat na záda. Takhle nedávno jsem koukal na družicový snímek Havířova, a nejen to. Obrázek jsem si přiblížil a najednou jsem koukal na svůj dům. Chtěl jsem to přiblížit ještě víc, abych koukl do okna, jestli tam zrovna nesedím, ale to už jsem se dostal do kostiček. Už tedy vím, že nás něco přesahuje, a navíc i bdí nad našimi činy…
Přísudek této věty je podmět… Čeština je velice zajímavý jazyk (a to nejen, když nazývá Ruzyni). S tím počítám, i když s tím zase nepočítá matematika. Občas je fajn nechat lehkost blábolení a těžkost slovníkům. Nechat se jen tak naslepo i nahlucho unášet nahotou a nesmělostí slovíček. Občas z toho mívám pocit mrazení, které však při nepochopení přechází k mrzení. Těžko říct, proč tak lehce podléhám té omamně němé a neměně určité slabosti. Ovšem slabosti ve své podstatě silné, jelikož vychází z jasných pohnutek, což zase často vede k zmatenému chování. A to je často jediná rozumná reakce na současný zmatený svět. Asi to chce radikální řez… Asi si dám nějaký ten čokoládový…
Nikdy jsem nepočítal s tím, že zjistím, jestli je opravdu něco nad námi. Něco co nás přesahuje. Nevěřím v boha, a taky jak bych mohl, když jsem si minulý týden přivřel prst ve dveřích, ale přesto tuším, že je něco nad námi. Tuším, že jsou to družice. Fascinuje mě, jak si můžu prohlížet svůj dům z ptačí perspektivy. Vlastně ještě z vyšší, protože takhle můžu i ptákům koukat na záda. Takhle nedávno jsem koukal na družicový snímek Havířova, a nejen to. Obrázek jsem si přiblížil a najednou jsem koukal na svůj dům. Chtěl jsem to přiblížit ještě víc, abych koukl do okna, jestli tam zrovna nesedím, ale to už jsem se dostal do kostiček. Už tedy vím, že nás něco přesahuje, a navíc i bdí nad našimi činy…
Přísudek této věty je podmět… Čeština je velice zajímavý jazyk (a to nejen, když nazývá Ruzyni). S tím počítám, i když s tím zase nepočítá matematika. Občas je fajn nechat lehkost blábolení a těžkost slovníkům. Nechat se jen tak naslepo i nahlucho unášet nahotou a nesmělostí slovíček. Občas z toho mívám pocit mrazení, které však při nepochopení přechází k mrzení. Těžko říct, proč tak lehce podléhám té omamně němé a neměně určité slabosti. Ovšem slabosti ve své podstatě silné, jelikož vychází z jasných pohnutek, což zase často vede k zmatenému chování. A to je často jediná rozumná reakce na současný zmatený svět. Asi to chce radikální řez… Asi si dám nějaký ten čokoládový…
4 komentáře:
smyčka, že by počítač s něčím nepočítal, by mohla bejt stejně dobrá jako ta s tím posunem v čase...
mohla, ale počítač se mnou nespolupracuje. Myslel jsem, že kvuli mému experimentům třeba pochopí sám sebe, smysl své existence, pohlédne
do svého nitra a osvobodí se od všech svých elektronických pout, ať už ve formě USB nebo těch jiných zdířek. No a nic. Počítač
misto svého odpoutání, našel jen další připojení...
hmm, to mě teda vůbec nenapadlo, že perpettum mobile je vlastně i počítač v samádhi... to by pak byl asi celkem lukrativní job - takovej computerovej boddhisattva
Chuck Norris. Můj kamarád mi tvrdil, že když do vyhledávače na googlu zadám "I find Chuck Norris", tak mi to vyjede stránku zhruba v tom smylu, že Chucka nemám co hledat, že Chuck si najde mě.
Nevěřila jsem mu to. Chvíli jsme se pošťuchovali a nakonec jsme se shodli na tom, že až přijdeme domů, tak se koukneme, jak to tedy je.
A když jsme potom přišli domů a do vyhledávače na googlu zadali "I find Chuck Norris", tak se jak jsem čekala, nestlalo vůbec nic.
Dlužno dodat, že můj kamarád byl trochu zfetovanej. Nedlužno, že já taky, neboť jsem nekázala bludy.
Myslím si, že počítač bychom oblafli jedině tehdy, kdy bychom se také stali stojem, který uvažuje v nulách a jedničkách a jiný počítač u bychom nepotřebovali. Třeba by pak počítač přišel na smysl svého bytí.
Okomentovat