Ve víru virů

Nemoc zaútočila na moje (ne)smysly a pevně tak svírá moji tělesnou schránku (na které stále chybí upozornění, abyste do ní neházeli reklamu). Takže jsem byl nucen, paralenem se sjet a začít tím žít zvláštní paralelní svět. Nebo spíš jen takový mezisvět v mezích víření virů. Věru být pac i entem (taky byl Stromovous vaše nejoblíbenější postava z Pana prstenů?) není příliš radostné, ale může to být poučné. Až teď jsem si uvědomil tu starost, jenž o nás při takovýchto stavech mají maminky, babičky, tatínkové i dědečkové a vůbec všichni další bližníci…

Je dobré, že jsem si to uvědomil? Nebo je špatné, že jsem si to uvědomil tak pozdě? Jestli je to tak, pak jsem to asi nikdy necítil.. nectil? Nejsem ochoten, spíše ochočen k upřímnosti, přiznat se, že přítomnost mé starostlivé Bubliny byla tím nejlepším lékem. Leká mě však, že Bublina je teď kvůli mně nemocná. Dostanete-li se takto pevně do sevření nemoci a do víru virů, myšlení se vám trochu pozmění. Uvědomíte si, že zdraví máte skutečně jen jedno (s Bublinou tedy máme dohromady dvě) a bez něj jste jen odmocnina sebe sama…

Nyní mě v osamění vlastního pokoje pohlcuje opravdu svéhlavá potřeba tulit se, která k překvapení mě samotného, nutí usměrnit ony rozervance uvnitř a o všem psát. Ovšem je to jen obrys vpity do jedniček a nul. Nemám důvod být sám, nicméně se tak cítím. Obklopený mnohým(i), pustý opuštěním bez odpuštění… Zřídka kdy skončím tam, kde jsem měl původně v úmyslu skončit, ale často se dostanu někam, kde být potřebuju… Abych pochopil… Proč to tak je? Nemám nejmenší tušení. A vlastně ani nechci mít nejmenší tušení…