Za (ho)lubem

Bacila jsem ještě úplně nebacil, takže rána jsou rána a stále ještě můžu meditovat nad medem v čaji. Proč si však neudělat malé radosti z blbostí? Teda ze psaní hlupot. Mám už zase v hlavě tolik myšMarcelek, že se mi nevejdou za postel, takže je musím buď vyhazovat nebo dávat na blog. A jelikož si na blogu můžu pěkně vyhazovat a psát, že mé hlupoty jsou jako stehenní kost na předloktí, jako papoušek, který kuká, jako beránek v rouch vlčím, jako člověk, který je jen tehdy šťastný, když nad něčím naříká… dávám je sem. A to není veřejným tajemstvím. Je to jen upovídané mlčení…

Kvůli nemoci jsem si pěkně početl. Kromě čtení příbalových letáků k lékům (všimli jste si, že když si přečtete o nežádoucích účincích, tak se u vás začnou všechny projevovat?) jsem si početl i o tzv. Skinnerově boxu. Tenhle pán posadil do řady boxů, vždy jednoho holuba, ti neviděli nic mimo box, jen pravidelně dostávali zrnka (z hrnka?) hrachu. Holubi se mohli v boxu hýbat a vhozené zrnko se vždy setkalo s nějakým pohybem. A stávalo se, že holub dostával zrnka současně s tímto pohybem. Proto si holub asi řekl: „A jo, když roztáhnu křídla, tak určitě dostanu zrní.“ Nakonec tak držel holub křídlo stále natažené, takže každé zrnko ho zastihlo v tomto postavení. Teorie holuba se potvrdila. Skinnerův experiment pak vytvářel pouze takhle zblbnuté holuby – jeden se neustále točil v kruhu, druhý kroutil neustále hlavou, jiný stál pořád na levé noze… No, co k tomu dodat?

Musím se přiznat, že jsem docela nerad, když mě na ulicí zastaví nějací prodejci, nabízeči, nevěrci, či věrci čehokoliv. Jsou zatraceně vlezlí, a to přesto že jsou všude vylezlí. Jsou všude, znají naše slabiny a silninám se vyhýbají. Mám docela rád film Jsem nesmělý, ale léčím se, ale mám strach, že někteří tihle lidé to s léčbou přehnali. Nevím, nejspíš je to legální a nic moc se s tím dělat nedá, ale nemohu si pomoct. Když mi někdo nabízí takto vlezlým způsobem parfémy, vždycky mi to smrdí, když knihy, tak je to pro mě takové nečitelné, a když mi nutí (nudí?) tarify, ať už v modrém, růžovém, či červeném, bývá to pro mě vždy otravně totožné. Maximálně v bleděmodrém… Hlavně nedělat chyby, za které zaplatíme. A to doslova…

Nemám nic za lubem (nevím co je „lub“, ale snad chápete), ale tak mě napadá, jestli také lidé náhodou nežijí ve Skinnerových boxech. Více nebo méně? Víte, je-li člověk izolován od vnějšího světa, utváří si pak svůj vlastní. Možná proto bývají ti nejostřejší neonacističtí chlapci většinou pěkně tupí, možná proto máme tak často poměry s pověrami... A možná i já izolován od světa (občas nemocí, občas blbostí), tvořím tyhle slova a věty, abych si vytvořil vlastní světy… Paralelní… Být tak holubem, abych věděl co máte za lubem…