Říká se - koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Tak by mě zajímalo, jestli když si v pekárně koupíme chleba, dostaneme k němu i tu písničku. Případně jestli to platí i na housky. Pokud ne, tak by se to mohlo zavést. A já bych to i rozšířil. Každý druh pečiva by odpovídal jinému hudebnímu žánru. Takže k chlebu by jste dostali klasiku, k rohlíkům rock, k houskám (samo)zřejmě house, k hřebenům nejspíše punk, ke koblihám pop, k šátečkům by se hodila world music, ke croissantu crossover, no a k rakvičkám nejspíš emo… Možná by se tím vyřešila i krize hudebního průmyslu…
Často koukám na reklamy v trambájích. Nejraději mám ty na jídlo. A vůbec nejraději mám ty, kde je zobrazeno jen to jídlo. Při koukání mi pak jízda pěkně utíká (nebo ujíždí?). Občas jsem tak zaujat, že mám chuť se zakousnout. Myslím, že by bylo fajn, kdyby byly reklamy v trambajích poživatelné. To bych si asi šel chytit trambáj, která je celá pomalovaná Margotkami. Představte si, jak by se na ní lidé vrhli. Asi by z ní moc nezůstalo (asi jen motor a kola). Jak by pak řidič vysvětloval šéfům snědenou trambaj? Že by řekl: „Omlouvám se, že ji nevezu celou, cestující mi ji cestou snědli.“ A možná, že to není dobrý nápad. Trambaje by totiž byly jenom na jedno použiti. A navíc by se pak mohly třeba naštvat a začít do lidi taky kousat...
Námět na pohádku… Mladý princ má tři noci za sebou stejný sen, že kdyby se vydal na cestu za sedmero hor, našel by tam krásnou princeznu. Rozloučí se s rodiči a vyrazí na cestu, že prý na deset dní. Po dvou letech jej najdou, jak bloudí na poušti v romantický svazku s vačicí. Vyhladovělého prince dopraví domů, kde jej vzkřísí miskou polévky. Hned poté dostane i něco k snědku. Princ jim pak vypráví, že našel jeskyni v níž bylo několik princezen a dva lístky na muzikál… bohužel dál už mě nic nenapadá. Když tak mi můžete pomoct. Samozřejmě, že vám vaše myšlenky ukradnu a budu je vydávat za své…
Netvrdím, že mám špatné spaní. Ale občas se nad něčím s mírným znepokojením zamýšlím. A pak zjistím, že je to úplná hloupost. Přišel jsem na to, že hlupoty určitě nejsou matkou moudrosti, ale mohly by být alespoň tchýní sdílnosti. Je fajn, že s někým můžu virtuálně sdílet své podivnosti, blbosti a jiné nectnosti. A i když jsou myšlenky v hlupotách často jako sněhulák na jaře (a kdekdo jim rád strouhá mrkvičku), jsem rád že je mám. No a také číst je, je lepší, než je poslouchat… A tak to tu je, pořád trochu stejně, pořád trochu jinak, a hned tak se toho nezbavím(e)… Konec (vysvě)tlením… Ví svět… lením…
Často koukám na reklamy v trambájích. Nejraději mám ty na jídlo. A vůbec nejraději mám ty, kde je zobrazeno jen to jídlo. Při koukání mi pak jízda pěkně utíká (nebo ujíždí?). Občas jsem tak zaujat, že mám chuť se zakousnout. Myslím, že by bylo fajn, kdyby byly reklamy v trambajích poživatelné. To bych si asi šel chytit trambáj, která je celá pomalovaná Margotkami. Představte si, jak by se na ní lidé vrhli. Asi by z ní moc nezůstalo (asi jen motor a kola). Jak by pak řidič vysvětloval šéfům snědenou trambaj? Že by řekl: „Omlouvám se, že ji nevezu celou, cestující mi ji cestou snědli.“ A možná, že to není dobrý nápad. Trambaje by totiž byly jenom na jedno použiti. A navíc by se pak mohly třeba naštvat a začít do lidi taky kousat...
Námět na pohádku… Mladý princ má tři noci za sebou stejný sen, že kdyby se vydal na cestu za sedmero hor, našel by tam krásnou princeznu. Rozloučí se s rodiči a vyrazí na cestu, že prý na deset dní. Po dvou letech jej najdou, jak bloudí na poušti v romantický svazku s vačicí. Vyhladovělého prince dopraví domů, kde jej vzkřísí miskou polévky. Hned poté dostane i něco k snědku. Princ jim pak vypráví, že našel jeskyni v níž bylo několik princezen a dva lístky na muzikál… bohužel dál už mě nic nenapadá. Když tak mi můžete pomoct. Samozřejmě, že vám vaše myšlenky ukradnu a budu je vydávat za své…
Netvrdím, že mám špatné spaní. Ale občas se nad něčím s mírným znepokojením zamýšlím. A pak zjistím, že je to úplná hloupost. Přišel jsem na to, že hlupoty určitě nejsou matkou moudrosti, ale mohly by být alespoň tchýní sdílnosti. Je fajn, že s někým můžu virtuálně sdílet své podivnosti, blbosti a jiné nectnosti. A i když jsou myšlenky v hlupotách často jako sněhulák na jaře (a kdekdo jim rád strouhá mrkvičku), jsem rád že je mám. No a také číst je, je lepší, než je poslouchat… A tak to tu je, pořád trochu stejně, pořád trochu jinak, a hned tak se toho nezbavím(e)… Konec (vysvě)tlením… Ví svět… lením…
Pozn. Takhle vypadám, když říkám hlupoty živě… jo Péťa vážně ži(v)je
Žádné komentáře:
Okomentovat