Ve středu se mi podařilo něco neskutečného. Byl jsem se svou dívkou na koncertu Tata Bojs, a i když chvilkami, kvůli malému zpoždění, volala: „Kruci, kde jste“, myslím si, že se ji koncert líbil. A mně se líbil taky. A taky se mi líbí Bublina. (Samo)zřejmě. Možná i proto jsem ji druhý den koupil urologický čaj. A nebo je to tím, že se blíží Vánoce? Nevím. Teda vím, že se blíží. Ještě něco ke koncertu. Tata Bojs byli skvělí, ale stále mě děsí Fléda. Proč tam sakra prodávají ty sekty? Víte, tihle náboženští fanatici, od nich se raději držím dál...
Jak jsme tak s Bublinou čekali na koncert, bavili jsme se o nejrůznějších věcech. O mně, o ní, o mrtvolách. Výstavy Bodies už byly všude dost přetřásány, ale já si ještě trochu zatřesu. Stále totiž budí značné pozdvižení. Budí rozruch, budí emoce, budí snad všechno kromě exponátů. O výstavě toho moc nevím, podívat jsem se, na rozdíl od mých bližníků, nebyl a ani to neplánuji. Možná, že přijdu o nějaké to poznání, ale abych se přiznal, raději poznávám živé lidi. Proč o tom ale píšu? S Bublinou jsme se shodli, že výstava může být reakcí na známou otázku, jestli je umění už mrtvé. Někdo to vzal asi doslova a pomyslnou hozenou rukavici zvedl. A to i s rukou a zbytky těla… Ale já nemůžu (a nechci) hodnotit, jelikož o umění vím starou (Ara)belu…
Mezi DVD v Levných knihách jsem teď narazil na Arabelu, což mi připomnělo jedno mé dětské dilema. Vždy jsem totiž fandil Rumburakovi. Ne, že bych byl dětský rebel libující si v záporácích. Naopak, vždy jsem fandil dobru. Měl jsem raději Vinnetua než Cornela, Luka Skywalkera než Darth Vadera, fandil jsem Machovi a Šebestové a ne bacilům. Proč jsem ale fandil Rumburakovi? Důvod byl prostý, Rumburak v tom byl nevinně! Vždyť co mohl jiného dělat, když si ho pan Majer přivolal kouzelným zvonečkem? Musel ho přece poslouchat. A už vůbec nemohl za to, že Menšík neuměl střílet a omylem trefil vlka, takže pak neměl kdo sežrat babičku. No a pak už to s ním jelo… Je to prostě pohádka s chybou, jelikož nevinný záporák je pro děti až příliš velká nálož...
Taková traumata se můžou s dětmi táhnout. Já jsem je například dotáhl až na internet. A možná i proto si tak často utahuji z Bubliny. A to přesto, že ji mám rád (byla se mnou přeci na Tata bojs). Nebo právě proto? Ať je to jakkoliv, rozhodl jsem se, že si z ní přestanu utahovat. Teda, alespoň na chvíli. Utrhnul jsem si totiž na košili knoflík (o ostudě nemluvě) a potřeboval bych ho zašít. No a jediná schopná osoba, která to dokáže, je má Bublina. Takže se k ní teď musím chovat pěkně. A to i na dění(čku). A proto si i vy teď se mnou zakřičte – Ať šije Bublina!
Jak jsme tak s Bublinou čekali na koncert, bavili jsme se o nejrůznějších věcech. O mně, o ní, o mrtvolách. Výstavy Bodies už byly všude dost přetřásány, ale já si ještě trochu zatřesu. Stále totiž budí značné pozdvižení. Budí rozruch, budí emoce, budí snad všechno kromě exponátů. O výstavě toho moc nevím, podívat jsem se, na rozdíl od mých bližníků, nebyl a ani to neplánuji. Možná, že přijdu o nějaké to poznání, ale abych se přiznal, raději poznávám živé lidi. Proč o tom ale píšu? S Bublinou jsme se shodli, že výstava může být reakcí na známou otázku, jestli je umění už mrtvé. Někdo to vzal asi doslova a pomyslnou hozenou rukavici zvedl. A to i s rukou a zbytky těla… Ale já nemůžu (a nechci) hodnotit, jelikož o umění vím starou (Ara)belu…
Mezi DVD v Levných knihách jsem teď narazil na Arabelu, což mi připomnělo jedno mé dětské dilema. Vždy jsem totiž fandil Rumburakovi. Ne, že bych byl dětský rebel libující si v záporácích. Naopak, vždy jsem fandil dobru. Měl jsem raději Vinnetua než Cornela, Luka Skywalkera než Darth Vadera, fandil jsem Machovi a Šebestové a ne bacilům. Proč jsem ale fandil Rumburakovi? Důvod byl prostý, Rumburak v tom byl nevinně! Vždyť co mohl jiného dělat, když si ho pan Majer přivolal kouzelným zvonečkem? Musel ho přece poslouchat. A už vůbec nemohl za to, že Menšík neuměl střílet a omylem trefil vlka, takže pak neměl kdo sežrat babičku. No a pak už to s ním jelo… Je to prostě pohádka s chybou, jelikož nevinný záporák je pro děti až příliš velká nálož...
Taková traumata se můžou s dětmi táhnout. Já jsem je například dotáhl až na internet. A možná i proto si tak často utahuji z Bubliny. A to přesto, že ji mám rád (byla se mnou přeci na Tata bojs). Nebo právě proto? Ať je to jakkoliv, rozhodl jsem se, že si z ní přestanu utahovat. Teda, alespoň na chvíli. Utrhnul jsem si totiž na košili knoflík (o ostudě nemluvě) a potřeboval bych ho zašít. No a jediná schopná osoba, která to dokáže, je má Bublina. Takže se k ní teď musím chovat pěkně. A to i na dění(čku). A proto si i vy teď se mnou zakřičte – Ať šije Bublina!
5 komentářů:
"...budí emoce, budí snad všechno kromě exponátů." Ještě aby budila exponáty, to by teprv bylo vzrůšo ;-) A že je umění mrtvé, je jistě k zamyšlení... Už jen případ This is It! Tedy začíná být téměř tradicí, že se umělci proslaví až po smrti. Třeba Gogh. Že by M.J. tohle "nazřel" už při točení Thriller? Natočí Tata Bojs klip The Bodies?
Taky je zajimavé, že jak M.J. tak Gogh měli potíže s některými částmi jejich těl... No a k Bodies by se od Tata Bojs hodila spíše písnička Tělesná...
Tedy: Aď šije Bublina!
Ačkoliv si myslím, že každej velkej kluk by si ten knoflík měl umět přišít sám. Na to vždycky narážel můj taťka - že prej důsledkem zrušení povinné vojenské služby ti chlapi neumí nic.
A pak mě napadá - souvisí nějak Bublina s Bublajsem?
Podobnost jmen je čistě (špinavě?) náhodná a vyšla ze spontáního vyprávění o možném jménu pro mého psa.Proč tak říkám své dívce, ale doposud nevím... Já si teoreticky knoflík přišít umím, ale raději jsem to přišil na Bubulinu... Jsem už prostě prostý velký kluk.
Jo, tuhle teorii taky aplikuju - dělej, že to neumíš, protože jakmile prokážeš, že to umíš, už Ti to nikdo neodpáře.
Okomentovat