Doklad kladů

Konečně jsem dnes skončil s jarním úklidem, takže se opět můžu s klidem obracet k lidem. S mírně neklidným pohledem jsem se ale začetl do minulé hlupoty. Smírně však musím dodat, že Bublina už vážně prostupuje vše mé bytí (je vším mým?). Což je fajn. Jen občas to její prostupování trochu šimrá. Minulá hlupota je toho obrazem. I odrazem a dokladem všech jejích kladů, které se mě ve vší radosti (do)týkají… a pak šimrají (samo)zřejmě… No, jen si asi k Vánocům nadělím nové heslo…

Pohádka teď střídá pohádku a po hádkách není ani památky. Jsem na chvíli zase jen dítě, které má raději plyšové medvídky než plešaté zpěváky, dítě které se upřímně těší z prvních kopaček, dítě, které zažívá to očekávání a slastné chvění z překvapení. A to přesto, že jsem vyrostl a zestárnul. I když s tím jsem původně nepočítal. A to už vůbec nepočítám s tím, že mi letos Ježíšek přinese Švédskou letušku. Klidně by to mohl donést i Klaus. Ale to se asi nestane. Víte, já totiž věřím na změny klimatu způsobené člověkem…

Poprvé nejsem na Vánoce doma. Zvláštní. Smutné. Nové. Pořád ale rád kradu cukroví ze spíže, ačkoliv je úplně to samé k dispozici na stole. Něco se asi nikdy nezmění. Doufám, že toto zdání ani z dálky neumí klamat. Klamat neumí ani večerní město. Všimli jste si, jak to večer na Štědrý den všude žije? Všichni totiž smaží… Mám se a vy se taky tak mějte, či umíte-li to, ještě lépe… A mé nové heslo zní – Proč už sakra nedělají čokoládu v alobalu? – snad brzo odezní… Nebo to je jen taková má milka?