Nedávno jsem psal o Arabele, že je to taková pohádka s chybou, jelikož nevinný záporák může být pro děti až příliš velké dilema. Když jsem o tom tak přemýšlel, přišel jsem na to, že i další pohádky mou být pro děti matoucí. Pohádky by v sobě měly nést jisté poselství a přesvědčení, ale taková Šípková Růženka dětem skrytě říká – nejdříve píchat, potom líbat… Ne všechny pohádky jsou však tak špatné. Třeba Perníková chaloupka dětem vštěpuje protidrogové hodnoty – perník fuj. No a Sněhurka nás varuje před nebezpečím nových technologií – apple může zabíjet…
Mám pocit, že se rozpadám. Po každém probuzení mám totiž na posteli drobečky. Vždycky jsem myslel, že vyprchám, teď tuším, že se spíše rozdrolím. Kdesi jsem se dočetl, že člověku se tělesné buňky kompletně obnovují každých sedm let. Je to podobné jako když se hadi svlíkají z kůže, jen to teda není taková show. Tak možná tak. Jen mě napadá, když se mi každých sedm let obnovují buňky, jsem to ještě vůbec já? Nejsem jen svůj dvojník? Sestavený podle stejné předlohy, ale z jiných stavebních částeček? Snažím si vzpomenout na sebe sama z roku 2003. Připadám si cize? Jsem jako vyměněný? Nevím. Mám pocit, že jsem to já, ale úplně jistý si nejsem. Hlavně po ránu…
Když se nad tím zamyslíte, neměla by tohle reflektovat i legislativa? Neměly by být trestné činy po sedmi letech anulovány? Když si buňka v těle dožbluňká? A neměly by být nejtvrdší tresty na sedm let? Potom si ho přeci odpykává někdo jiný ne? Nevím, ale to by pak asi bylo soudnictví z jiného soudku. Možná, že se z toho dá vybruslit, když připustíme existenci duše. Ta totiž dává našemu tělu jistou kontinuitu. Tohle se ale zase moc neslučuje s naším racionálně materiálním světem. Jen je zvláštní, že právě racionální věda nám tento poznatek o výměně buněk poskytla. Vlastně si tím trochu podřezala větev. Racionální svět teď musí uznat, že existuje duše…
Tohle je už na mě moc složité. Na takovéhle filozofování nemám ty správné buňky (i když na to asi mám tu správnou školu). Ať už je to s duší jakkoliv, pořád mám zadrobenou postel. Teď mě napadlo, že se možná drolím pod náporem chrápání spolubydlícího. Kdo ví. Odpoví? Musím se však přiznat, že s tím jeho chrápáním už nemám takové problémy jako dřív. Teď v jeden okamžik poslouchám chrápání a v druhém už je den. Fajn. Jen teda nevím co se děje, když spím. No, asi se (roz)drolím… Jednou určitě…
Mám pocit, že se rozpadám. Po každém probuzení mám totiž na posteli drobečky. Vždycky jsem myslel, že vyprchám, teď tuším, že se spíše rozdrolím. Kdesi jsem se dočetl, že člověku se tělesné buňky kompletně obnovují každých sedm let. Je to podobné jako když se hadi svlíkají z kůže, jen to teda není taková show. Tak možná tak. Jen mě napadá, když se mi každých sedm let obnovují buňky, jsem to ještě vůbec já? Nejsem jen svůj dvojník? Sestavený podle stejné předlohy, ale z jiných stavebních částeček? Snažím si vzpomenout na sebe sama z roku 2003. Připadám si cize? Jsem jako vyměněný? Nevím. Mám pocit, že jsem to já, ale úplně jistý si nejsem. Hlavně po ránu…
Když se nad tím zamyslíte, neměla by tohle reflektovat i legislativa? Neměly by být trestné činy po sedmi letech anulovány? Když si buňka v těle dožbluňká? A neměly by být nejtvrdší tresty na sedm let? Potom si ho přeci odpykává někdo jiný ne? Nevím, ale to by pak asi bylo soudnictví z jiného soudku. Možná, že se z toho dá vybruslit, když připustíme existenci duše. Ta totiž dává našemu tělu jistou kontinuitu. Tohle se ale zase moc neslučuje s naším racionálně materiálním světem. Jen je zvláštní, že právě racionální věda nám tento poznatek o výměně buněk poskytla. Vlastně si tím trochu podřezala větev. Racionální svět teď musí uznat, že existuje duše…
Tohle je už na mě moc složité. Na takovéhle filozofování nemám ty správné buňky (i když na to asi mám tu správnou školu). Ať už je to s duší jakkoliv, pořád mám zadrobenou postel. Teď mě napadlo, že se možná drolím pod náporem chrápání spolubydlícího. Kdo ví. Odpoví? Musím se však přiznat, že s tím jeho chrápáním už nemám takové problémy jako dřív. Teď v jeden okamžik poslouchám chrápání a v druhém už je den. Fajn. Jen teda nevím co se děje, když spím. No, asi se (roz)drolím… Jednou určitě…
3 komentáře:
Snad i v roce 2017 budeš takhle dumat nad drobečky v tvojí posteli a nad dětskejma pohádkama. Doufejme, že tvoje duše udrží tohle podstatné pohromadě, i když budou staré oddrolené buňky nahrazeny novými. Je to dokonalý :)
.. nemáš někde náhodou zásobu sušenek? V kombinaci s tvojí případnou náměsíčností by to leccos vysvětlovalo :D
Teoreticky - pokud se buňky obnovují jednou za sedm let a poprvé se měly obnovit sedm let po mém narození a pak zase po sedmi letech, měly by se mi teď již po třetí obnovit za tři roky.
Ale přijde mi, že už jsou dost ojetý a potřebovala bych obonovu hned, třeba za pět minut.
Jen s tou duší... Co když je i duše z buněk? Ona je tedy nehmatatelná a není jasné, jestli není třeba on, ale co kdyby byla z buněk...?
Zásobu sušenky bohužel nemám... pokud už totiž mám sušenky, nikdy nedojde k tomu, že by nedošly...
Duše z buněk? Hmm na to se těžko odpovídá...
Okomentovat