Někde jsem si přečetl, že lidský mozek má podobnou strukturu jako mozek potkana. Když se nad tím zamyslím, tak to vlastně vysvětluje docela dost věcí. Nevysvětluje to však, proč těmito až příliš šedobílými dny procházím v (ne)jistém nevědomí. Je tohle ten pravý přerod dětství v dospělost? Nebo to je jen další levota? A to jsem k tomu dospěl až teď? Teď, kdy jsem ztratil poslední pojítko ke svému dětství? Stále málo chápu. Tápu. Tiše trpím a snažím se nad problémy povznést. Bydlím ve třetím patře, takže to nebude zas až tak velký problém. Problémem ale je, jak si zvyknout na bytí bez babiček...
Každý si (ob)čas(to) hledá svůj světa díl. Musím se přiznat, že já když si něco najdu, tak pak nerad hledám něco nového. Jsem vlastně od přírody takový jezevec. Lebedím si ve své noře a příliš velké změny mě znervózňují. A to klidně i změny k lepšímu. A i když představa, že se mění něco k lepšímu, mi je ve své podstatě příjemná, ve skutečnosti mě děsí. Bojím se opouštět svou noru. Tenhle strach ale může vyvažovat vidina budování nory nové (Takhle by se přece mohl někdo jmenovat ne? Nora Nová). A to klidně budováním stejným způsobem. Když se nad tím zamyslíte, nemyslíte? Teda nemyslíte, že všechny naše proměny jsou jen oprášením starých zlo i dobro zvyků?
Pro některé jsem vzdělaný mladý muž, který údajně míří výš. Ale spíš udatně míjím. Víš? Spíš? Nikdy jsem se nebál smrti (vím totiž, že se jedná o jednu z mých osvojených vlastností), ale bojím se, když se motá a kosí v mé blízkosti. To mi pak nezbývá nic jiného, než se dopouštět téhle té nic neříkající slovní akrobacie, při které se mi často zamotá hlava a dokážu pak jen nanejvýš odříkat jména všech planet. Nejsem ve smíru sám se sebou, takže jak mám poznat skutečnou podstatu vesmíru? A má to vůbec cenu, poznávat ji ve 2 ráno? Tak se na to podívejte, ani neumím pořádně brečet... A i přes všechno chtění spánkového deficitu, jsem vám o tom napsal... No, raději sněme... Sny v otvoru o tvoru na voru...
Každý si (ob)čas(to) hledá svůj světa díl. Musím se přiznat, že já když si něco najdu, tak pak nerad hledám něco nového. Jsem vlastně od přírody takový jezevec. Lebedím si ve své noře a příliš velké změny mě znervózňují. A to klidně i změny k lepšímu. A i když představa, že se mění něco k lepšímu, mi je ve své podstatě příjemná, ve skutečnosti mě děsí. Bojím se opouštět svou noru. Tenhle strach ale může vyvažovat vidina budování nory nové (Takhle by se přece mohl někdo jmenovat ne? Nora Nová). A to klidně budováním stejným způsobem. Když se nad tím zamyslíte, nemyslíte? Teda nemyslíte, že všechny naše proměny jsou jen oprášením starých zlo i dobro zvyků?
Pro některé jsem vzdělaný mladý muž, který údajně míří výš. Ale spíš udatně míjím. Víš? Spíš? Nikdy jsem se nebál smrti (vím totiž, že se jedná o jednu z mých osvojených vlastností), ale bojím se, když se motá a kosí v mé blízkosti. To mi pak nezbývá nic jiného, než se dopouštět téhle té nic neříkající slovní akrobacie, při které se mi často zamotá hlava a dokážu pak jen nanejvýš odříkat jména všech planet. Nejsem ve smíru sám se sebou, takže jak mám poznat skutečnou podstatu vesmíru? A má to vůbec cenu, poznávat ji ve 2 ráno? Tak se na to podívejte, ani neumím pořádně brečet... A i přes všechno chtění spánkového deficitu, jsem vám o tom napsal... No, raději sněme... Sny v otvoru o tvoru na voru...
Žádné komentáře:
Okomentovat