Tak mě napadlo, může někdo, kdo se jmenuje Pekař, vlastnit cukrárnu? Není to třeba trestné? Upřímně řečeno si s tím vůbec nevím rady. Jakkoliv mě totiž moje nevědomost často děsí a jejich více či méně fatálních následků se bojím na každém (k)roku, musím se vám přiznat, že mě zároveň její určitá „nezničitelnost“ v podstatě uklidňuje. Dokud nevím žiju. Nevědět něco je lidské, vědět vše pak mechanické. Teda věřím, že v zásadě jsou všichni lidé inteligentní, nic zlého nedělají, ale celkově jsou tak nějak hloupí. A myslíte, že je lepší pokládat více otázek, či dávat více odpovědí? No, u zkoušek asi odpovědi, těm co vědí…
Vždy mě překvapovalo, jak o osudu člověka mohou rozhodovat maličkosti. Třeba já bych byl navždy Bublinou minut, kdybych se zpozdil o pár sekund. A jde to i naopak. Můžete třeba na pár minut někoho sekundovat. Chápete? Věříte třeba na osud? Já věřil na jeden sud. Bylo mi pět a já věřil, že existuje bezedný sud plný kakaa. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem byl vždy hodně věřící dítě. A nemyslím si, že to bylo nějak Boží. Občas mě totiž měli lidi za blázna. Třeba jsem věřil, že plnící pera jsou kouzelné věci, které vám splní každé přání. Stačí přece napsat ne?
Kolem nás se pořád něco děje, a když se to dá všechno dohromady, tak se stane, že na každý rok vychází plno kulatých, půlkulatých i čtvrtkulatých výročí událostí let minulých. A výročí se nám pořádně hromadí, jelikož neustále přibývá minulých let. Je to vlastně takový let na nekonečnou trať. A proto někdy výročí ani nestíháme oslavovat. Chtěl bych teď jedno zmínit. Před 50 lety byl natočen slavný film Psycho. Nejde mi však o celý film, ale jen o jednu scénu. Věděli jste, že to byl první film, kde byl záběr přímo na toaletní mísu? Je to zvláštní prvenství. Možná tím chtěl Hitchcock u diváků jen podvědomě uvolnit napětí. Nevím. Jen vím, že už jsem s inspirací vážně v hajzlu…
Dnešní hlupota je psána tak, že do ní píšu souvisle vše, co mi protéká hlavou. Bohužel to není nic zajímavého ani zábavného. Když tak o tom ale přemýšlím, je fajn, že mi tam vůbec něco protéká. A určitě je lepší když vám protéká něco hlavou, než kdyby vám měl protékat záchod. Je noc a spánek se už na mě hrne proudem, a jelikož ho mám docela rád (spánek), rozhodně mu nebudu stát v cestě. Raději ulehnu stranou. Zády k nechrápajícímu, ale zrovna se učícímu spolubydlovi… Jen doufám, že jste si tohle čtení užili bez toho, abyste museli něco užít (třeba toaletní mísu). A byla alespoň trochu sranda? Jestli ne, tak to opravdu není žádná sranda… tenhle ten tok na stále nový rok…
Vždy mě překvapovalo, jak o osudu člověka mohou rozhodovat maličkosti. Třeba já bych byl navždy Bublinou minut, kdybych se zpozdil o pár sekund. A jde to i naopak. Můžete třeba na pár minut někoho sekundovat. Chápete? Věříte třeba na osud? Já věřil na jeden sud. Bylo mi pět a já věřil, že existuje bezedný sud plný kakaa. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem byl vždy hodně věřící dítě. A nemyslím si, že to bylo nějak Boží. Občas mě totiž měli lidi za blázna. Třeba jsem věřil, že plnící pera jsou kouzelné věci, které vám splní každé přání. Stačí přece napsat ne?
Kolem nás se pořád něco děje, a když se to dá všechno dohromady, tak se stane, že na každý rok vychází plno kulatých, půlkulatých i čtvrtkulatých výročí událostí let minulých. A výročí se nám pořádně hromadí, jelikož neustále přibývá minulých let. Je to vlastně takový let na nekonečnou trať. A proto někdy výročí ani nestíháme oslavovat. Chtěl bych teď jedno zmínit. Před 50 lety byl natočen slavný film Psycho. Nejde mi však o celý film, ale jen o jednu scénu. Věděli jste, že to byl první film, kde byl záběr přímo na toaletní mísu? Je to zvláštní prvenství. Možná tím chtěl Hitchcock u diváků jen podvědomě uvolnit napětí. Nevím. Jen vím, že už jsem s inspirací vážně v hajzlu…
Dnešní hlupota je psána tak, že do ní píšu souvisle vše, co mi protéká hlavou. Bohužel to není nic zajímavého ani zábavného. Když tak o tom ale přemýšlím, je fajn, že mi tam vůbec něco protéká. A určitě je lepší když vám protéká něco hlavou, než kdyby vám měl protékat záchod. Je noc a spánek se už na mě hrne proudem, a jelikož ho mám docela rád (spánek), rozhodně mu nebudu stát v cestě. Raději ulehnu stranou. Zády k nechrápajícímu, ale zrovna se učícímu spolubydlovi… Jen doufám, že jste si tohle čtení užili bez toho, abyste museli něco užít (třeba toaletní mísu). A byla alespoň trochu sranda? Jestli ne, tak to opravdu není žádná sranda… tenhle ten tok na stále nový rok…
2 komentáře:
Sranda to byla, tedy - nevím, jestli to byla sranda, ale já se bavila. Někdy se směju věcem, který nejsou vtipný, třeba když někdo uklouzne a dělá při tom lvelmi zajímavé grimasy... ale to je zase o něčem jiném.
Myslím si, že dokud má člověk otázky, tak je to dobré, ale záleží na tom, co je to za otázky. Podle mě se ale průmernej člověk ptá celý život, minimálně sám sebe. A buď dojde k odpovědi, nebo ho odpověď přestane zajímat a přejde k jiný otázce a nebo oněmí a ohluchne a to asi pak umře....
A s těmi náhodami - já nevěřím, že by bylo něco předurčený a lidi byli jenom loutky. Myslím si, že každej může ovlivnit to, co se mu přihodí. Třeba to Tvoje minutí se s Bublinou - nic o tom nevím, ale bylo to Tvoje rozhodnutí, zahnout třeba doprava a ne doleva, i když jsi nemohl tušit, co bude následovat.
Ale je fakt, že někdy jsou ty náhody tak podezřelý, že by člověk nevěřil, že to někde nějakej hlavní konstruktér tačrtl.
No uklouznutím se občas taky směju. Je to nepěkné, ale občas mi to uklouzne.
Jo ptát se sám sebe je zajímavé, ale občas i složité. Třeba já se při tom ještě nikdy nedočkal odpovědi.
Být loutkou taky nechci, i když vím, že jsem dřevo..
Okomentovat