Když jsem šel dnes do knihovny, tak jsem si pěkně namlátil. Ne, že by na mě padaly knihy (i když v knihách často ležím), ani se sám nebiju, jednoduše jsem uklouzl na ledu. A to přesto, že na žádný led to na pohled nevypadalo. Ale nakonec to padlo a já koukal z podhledu. Asi za to mohla nepozornost, jelikož jsem stále přemýšlel o dalším podivném snu, který se mi zdál. V tom snu jsem nedokázal vystoupit z trambáje. Kdykoliv jsem z ní totiž vystoupil, přistoupil ke mně chlápek a cpal mi do pusy Rafaelo… Když se nad tím zamyslím, tak se už ani nedivím, že jsem spad…
Začal únor, což je pro mě poměrně oblíbený měsíc. Mám narozeniny, mám svátek, prostě se mám. Jinak je únor vcelku nemasný a neslaný měsíc. Nebýt tedy toho, že je přestupný. I když můj diář uvádí, že letošní únor přestupný není, přesto mě přestupnost neustále fascinuje. Proč vlastně přestupní roky existují? Vím, že jsme se to učil, ale nedokážu to úplně do detailu vysvětlit. Vím jen, že se jedná o nějakou formu smíru. Lidstvo si tím vyrovnává jakýsi vesmírný deficit. Je to fakticky taková sekera, kterou jsme za ty předcházející čtyři roky zasekli. Asi trochu moc (Trochu moc? Není to zase protimluv?) spěcháme, takže musíme na jeden den ubrat a až pak dál pokračovat s kalendářem…
Je škoda, že letošek přestupným rokem není. Když si to tak vezmete, jedná se o pěkný bonus. Bonus, který může člověka vybízet k tomu, aby alespoň na jeden den vypadl z té neúprosné časové tísně. Můžeme odpočívat. Ležet. Přemítat. Promítat. Nebo to naopak můžeme využít jako příležitost udělat nějakou práci, kterou už dlouho odkládáme, protože na ní není zkrátka čas. Když ho pak v rámci určitého lidského vyrovnání s vesmírným (ne)řádem dostaneme, můžeme se na to přeci vrhnout. A proč bychom se na to vlastně nemohli vrhnout i v nepřestupním roce? Kdo na to přistoupí?
Ještě mě tak napadlo. A napadlo mě to i v jiné hlupotě. Proč se vlastně přidává zrovna únorový den? Já bych raději přidal prázdninám. Nebo co třeba zkusit druhý Silvestr? Něco jako 32. 12. – více veselí. Nebo rovnou druhé Vánoce? No, raději už nic nepřidá(m)vám. Nebo ještě jednu maličkost. Snem jsem dnes začal, tak i skončím. Poslední dobou mívám sen, ve kterém procházím po městě s piknikovým košíkem, na kterém je nápis „Velké vyhlídky“. Košík je však vespod děravý…
Začal únor, což je pro mě poměrně oblíbený měsíc. Mám narozeniny, mám svátek, prostě se mám. Jinak je únor vcelku nemasný a neslaný měsíc. Nebýt tedy toho, že je přestupný. I když můj diář uvádí, že letošní únor přestupný není, přesto mě přestupnost neustále fascinuje. Proč vlastně přestupní roky existují? Vím, že jsme se to učil, ale nedokážu to úplně do detailu vysvětlit. Vím jen, že se jedná o nějakou formu smíru. Lidstvo si tím vyrovnává jakýsi vesmírný deficit. Je to fakticky taková sekera, kterou jsme za ty předcházející čtyři roky zasekli. Asi trochu moc (Trochu moc? Není to zase protimluv?) spěcháme, takže musíme na jeden den ubrat a až pak dál pokračovat s kalendářem…
Je škoda, že letošek přestupným rokem není. Když si to tak vezmete, jedná se o pěkný bonus. Bonus, který může člověka vybízet k tomu, aby alespoň na jeden den vypadl z té neúprosné časové tísně. Můžeme odpočívat. Ležet. Přemítat. Promítat. Nebo to naopak můžeme využít jako příležitost udělat nějakou práci, kterou už dlouho odkládáme, protože na ní není zkrátka čas. Když ho pak v rámci určitého lidského vyrovnání s vesmírným (ne)řádem dostaneme, můžeme se na to přeci vrhnout. A proč bychom se na to vlastně nemohli vrhnout i v nepřestupním roce? Kdo na to přistoupí?
Ještě mě tak napadlo. A napadlo mě to i v jiné hlupotě. Proč se vlastně přidává zrovna únorový den? Já bych raději přidal prázdninám. Nebo co třeba zkusit druhý Silvestr? Něco jako 32. 12. – více veselí. Nebo rovnou druhé Vánoce? No, raději už nic nepřidá(m)vám. Nebo ještě jednu maličkost. Snem jsem dnes začal, tak i skončím. Poslední dobou mívám sen, ve kterém procházím po městě s piknikovým košíkem, na kterém je nápis „Velké vyhlídky“. Košík je však vespod děravý…
Žádné komentáře:
Okomentovat