Blíží se doba, kdy si budu říkat, že jsem nejmladší 23 let starý chlapík. Nevím čím to, ale v neděli, což je podle mých složitých výpočtů už zítra, budu zase o rok starší. I když jsem přeci každý den o rok starší ne? Jen teď nevím, jestli stále dospívám, nebo už spíše stárnu. Každopádně jsem dozpíval. Ať už je to jakkoliv, má milá Bublina se rozhodla, že mi upeče dort. Což je podle mě ostatně vhodné, když už to spolu takhle pečeme. Dort by se mě skládat z čokolády, pudinku, lentilek a marcipánu (můj vlastní návrh) a pokud jste z Brna, klidně vám dám ochutnat. Vlastně bych vám dal ochutnat moc rád. Pokud budete v Brně, tak napište kde a já vám tam přijdu i s dortem. Platí? Bude legrace…
Nevím jestli je to mým novým věkem, ale možná jsem přišel na záhadu Bublininých tkaniček. Její boty obestírá tajuplná záhada, stále se ji totiž rozvazuje pravá tkanička. Kdyby obě, tak by to taková záhada nebyla, ale proč stále jen ta pravá (že by to byla ta pravá?)? Nohy přeci zatěžuje stejně. Při chůzi Bublina pravidelně střídá obě, pokud vím, tak se jí nestává, že by občas zapomněla na levou a udělala dva kroky jen pravou. Vím také, že obě tkaničky jsou ze stejného materiálu. A taky je utahuje stejně silně, tu pravou možná teď i silněji. K mému objevu. Podle mě to souvisí s rotací Země. Ale abych to potvrdil, musel bych Bublinu pozorovat při chůzi po jižní polokouli. Pokud by mi někdo koupil k narozeninám letenku do Austrálie pro dva, tak bych si to snad potvrdil.
Občas si myslím, že moje narození bylo startem bez vidiny cíle. A cíl nevidím ani teď, což zase není až tak špatné. Doufám, že na prozření mi zbude ještě nějaký čas. Bude mi přece jen 23. Čas je vlastně docela dobrý přírodní vynález. Brání totiž tomu, aby se všechno nestalo najednou. Nevím jak vy, ale nechtěl bych v jeden oka mžik prožít porod, první ochutnávku čokolády, první pusu, ztrátu panictví, svatbu i smrt. I tak na to nemáme moc času. Život je vlastně jako pohlednice. Také na ní není dostatek místa, abychom popsali vše co bychom chtěli. Měli?
Nevím jestli je to mým novým věkem, ale možná jsem přišel na záhadu Bublininých tkaniček. Její boty obestírá tajuplná záhada, stále se ji totiž rozvazuje pravá tkanička. Kdyby obě, tak by to taková záhada nebyla, ale proč stále jen ta pravá (že by to byla ta pravá?)? Nohy přeci zatěžuje stejně. Při chůzi Bublina pravidelně střídá obě, pokud vím, tak se jí nestává, že by občas zapomněla na levou a udělala dva kroky jen pravou. Vím také, že obě tkaničky jsou ze stejného materiálu. A taky je utahuje stejně silně, tu pravou možná teď i silněji. K mému objevu. Podle mě to souvisí s rotací Země. Ale abych to potvrdil, musel bych Bublinu pozorovat při chůzi po jižní polokouli. Pokud by mi někdo koupil k narozeninám letenku do Austrálie pro dva, tak bych si to snad potvrdil.
Občas si myslím, že moje narození bylo startem bez vidiny cíle. A cíl nevidím ani teď, což zase není až tak špatné. Doufám, že na prozření mi zbude ještě nějaký čas. Bude mi přece jen 23. Čas je vlastně docela dobrý přírodní vynález. Brání totiž tomu, aby se všechno nestalo najednou. Nevím jak vy, ale nechtěl bych v jeden oka mžik prožít porod, první ochutnávku čokolády, první pusu, ztrátu panictví, svatbu i smrt. I tak na to nemáme moc času. Život je vlastně jako pohlednice. Také na ní není dostatek místa, abychom popsali vše co bychom chtěli. Měli?
Žádné komentáře:
Okomentovat