Ze zvyků blábolím

Poslední dobou si stále zvykám – na nové bydlení, na nový semestr, na konec nového semestru – a doufám, že se z toho nestane můj nový (zlo)zvyk. Nevím proč, ale mám pocit, že mě srdce stále táhá k tahu. A dobrozvyky jsou pak v tahu. Někde jsem slyšel, že život je jako divadlo. Jestli jo, tak kde máme sakra nápovědu? No, možná, že nejsme samotní herci, ale jen diváci samotní (smutní?) v obřím hledišti. Hmm… tohle se mi líbí. V životě jsem totiž poznal spoustu zajímavých příběhů, některé skončili dobře, některé špatně a jsou i také, jejíchž konce ještě zdaleka nebyly dopsány. Ty pak uctivě z uctivého povzdálí pozoruji…

Občas je lepší být pozorovatelem v hledišti, než hlavní hvězdou na jevišti. Znáte to, hvězdy to mají těžké. Jsou to přeci jen vzdálené světýlka na noční obloze. Je však dobré je mít, vidět je před sebou, ale zároveň je skutečně nikdy neuchopit, ne zcela vlastnit, jelikož pak má člověk od přirozenosti tendenci zpohodlnět a spokojit se s tím co má, ačkoliv mu je životem stále nabízeno mnohem více… I když já už se spokojil v pokoji s mohou snad i spokojenou Bublinou. Začalo jaro, ale to pro mě nic není, jelikož jediný úsměv mé milé mi dokáže omítnout den do barev všech ročních období najednou… Jen je škoda, že to samé nedokáže s bílou stěnou v našem pokoji…

Blábolím si a proto ještě Bublinu nenechám splasknout. I když ji teď vlastně nechávám spát. Co mi nedá spát, je hledání odpovědi na otázku, proč se mnou Bublina začala chodit, běhat i lehávat až po roce zakopávání o sebe. Je snad láska zákopovou válkou? Nebo je snad Bublina na starší? No, myslím, že ani nechci znát odpověď. Nevím, jestli jsem si toho plně vědom, ale zažívámeteď krásné období. Proč? Protože jsem, přes všechny tíživé potíže, vinné povinnosti, starosti i strasti, zjistil, co je v životě to nejdůležitější… Je to vědomí, že právě život je to nejdůležitější… Blá… bolím…