Jel jsem dneska trambájí, ve které se začalo strašně moc smát malé dítě. Bylo to tak nakažlivé, že jsem se musel začít smát i já. A taky to bylo strašně zvláštní. Kolem ty samé neurčité „trambájové obličeje“ a do toho pronikavý dětský smích. Jakoby se celý vesmír obrátil vzhůru nohama. Zdálo se mi, že po celou dobu jízdy bylo to smějící dítě středobodem světa. A já si právě uvědomil, že evoluce miliony let směřovala právě k tomuhle smějícímu se dítěti. Nikdo jiný si nejspíš v té trambáji mého odhalení nevšimnul, ale tak už to na světě chodí. Každý den nám totiž uniká spousta úžasných věcí, přímo u nosu (případně u dalších částí těla). A možná je to tak lepší. Kdybychom byli pořád užaslí, nemohli bychom nic jiného dělat, než se jen divit…
Poslední dobou se divím stále, a proto se cítím nestále. Život mi poslední dobou plyne trochu jiným tempem, a to i když zrovna nejezdím trambají. A z tohoto plynutí by mě nevytrhl ani Golem, který by šel kolem. Ale co z toho vlastně plyne? Možná jen to, že asi jednou taky splynu. Jen teda doufám, že to nebude před mou smrtí. Pomalu (nejistě) se stávám složitějším a ztrácím návaznosti na každého, kým jsem byl. Zatím mi pomáhá, že si občas otevřu okno a kouknu na hvězdy, jejíž jmény si hlavu nelámu, protože nemusím vědět všechno. Mě stačí, že jsou. Občas je mi zvláštní, jak mnoha lidem tato (ne)vědomost nestačí. Jsou to většinou takoví, co potřebují být o něco více, než ostatní, v tom nejzákladnějším smyslu slova „být“...
Začíná mi být (Být?) smutno z toho, co se děje kolem mě. Od jakživa je mi strašně hloupé rozdělovat člověka do skupin dle podobností ryze vnějškových. A že jsem si sám dosti takových hlouposti vytrpěl na vlastní kůži (a to doslova). Vsadím se s kýmkoliv z vás, že mám mnohem více společného s Afričanem Nenem, jež obdivuje Shakespearovské hraní se slovíčky, či s Mongolcem Huangem, jež poslouchá Franz Ferdinand, než s Jardou Slávkem, tím nejčistějším Čechem z Prahy, který každý pátek zdvíhá pravici v nějaké zapadlé sokolovně. Je mi smutno… Chtělo by to u nás více smějících se malých černoušků…
Poslední dobou se divím stále, a proto se cítím nestále. Život mi poslední dobou plyne trochu jiným tempem, a to i když zrovna nejezdím trambají. A z tohoto plynutí by mě nevytrhl ani Golem, který by šel kolem. Ale co z toho vlastně plyne? Možná jen to, že asi jednou taky splynu. Jen teda doufám, že to nebude před mou smrtí. Pomalu (nejistě) se stávám složitějším a ztrácím návaznosti na každého, kým jsem byl. Zatím mi pomáhá, že si občas otevřu okno a kouknu na hvězdy, jejíž jmény si hlavu nelámu, protože nemusím vědět všechno. Mě stačí, že jsou. Občas je mi zvláštní, jak mnoha lidem tato (ne)vědomost nestačí. Jsou to většinou takoví, co potřebují být o něco více, než ostatní, v tom nejzákladnějším smyslu slova „být“...
Začíná mi být (Být?) smutno z toho, co se děje kolem mě. Od jakživa je mi strašně hloupé rozdělovat člověka do skupin dle podobností ryze vnějškových. A že jsem si sám dosti takových hlouposti vytrpěl na vlastní kůži (a to doslova). Vsadím se s kýmkoliv z vás, že mám mnohem více společného s Afričanem Nenem, jež obdivuje Shakespearovské hraní se slovíčky, či s Mongolcem Huangem, jež poslouchá Franz Ferdinand, než s Jardou Slávkem, tím nejčistějším Čechem z Prahy, který každý pátek zdvíhá pravici v nějaké zapadlé sokolovně. Je mi smutno… Chtělo by to u nás více smějících se malých černoušků…
2 komentáře:
otrávený ksichty na ulicích, ale pak je tady aspon nekdo jako to dite...a...ty. ehm. hezky dohloupeno!
Někdy, když jdu po ulici, tak se bavím tím, že se usmívám na lidi a předem tipuju, kdo se usměje a kdo ne. Starý babičky, pokud nevypadají jako vysušené komunistky, se usmívají hezky.
Okomentovat