Dny se opět stávají jen prostorem mezi sny. Nic mezi ničím. Rád objevuji jevy dříve nevídané (občas i nevydané) a to prý bývá pro někoho neslýchané. Takhle to cítím. I když teď spíše cítím zimu přicházejícího podzimu. Mám rád podzim. Ani nevím proč, ale okouzlil mě už v dětství. Dějství mého prožívání však zapříčinilo, že mě stejně okouzlila i zima, jaro a léto. A jsem nesmírně rád, že toto okouzlení, byť s občasnými variacemi, dodnes nevyprchalo. I když se zároveň musím přiznat, že bych se novým alternativám nebránil...
Opět se mi někam zatoulala nit. Na jak dlouho ještě nevím. Vlastně ani nevím na jak široko. Snad mám ještě čas, než přijde (můj) čas vše správně načasovat. Možná, že se pak vyčasí a blýskne na lepší časy… Procházel jsem se dnes jen tak Brnem, cizí v cizím městě, pochod samotné pochodně. Trambáje mlely (snad ze setrvačnosti?) stále totéž a ve vzduchu byla cítit příchuť spáleného fritovacího oleje. Všude kolem byli lidé, ale já se cítil pustoprázdný. Tohle slovíčko je jen výmyslem mých smyslů, ale tím se cítím ze všeho nejvíc…
Moje svoboda spočívá v tom, že můžu jít kam chci, nikam však nenáležím. Proto jsem tak rád, že někomu na mě záleží. Nutno nyní podotknout, že mám na „záležníky“ štěstí nebývalé, neb bývalé přebývá nyní a prý bude i v budoucnu. Stejně tak je důležité podotknout a připomnět, že i oni mají nebývalé štěstí ve mně. Štěstí v někom, jehož desetiboj má pouze šest disciplín, v někom, kdo místo ovace raději ovoce, v někom, jenž touží vypít si čaj v Bostonu, v někom, kdo by rád poznal Shakespearova učitele angličtiny a v někom, komu k Julii nejvíce sedí Winston Smith… A takhle znám se…
Přemýšlím co se bude dít dál. Budu já pořád já nebo budu někým jiným? No, to ještě asi uvidím. Bude to snad zajímavé pokoukání. A možná i trochu pokoutné. Určitě ale chci pokračovat v psaní dalšími odstavci, mít za sebou četnou řádku sloupků a z písmenek stále něco tvořit, a tím se vám občas i dvořit. Snad se mi vyhnou zbytečné stávky osudu… Nevím jak vy, ale já už přestávám snášet tuhle svou slabost, stále něco oddalovat a spoléhat na čas. Osud? No, takhle už asi znám jsem… Konečně jsem našel nit, takže se teď už můžu zašít…
Opět se mi někam zatoulala nit. Na jak dlouho ještě nevím. Vlastně ani nevím na jak široko. Snad mám ještě čas, než přijde (můj) čas vše správně načasovat. Možná, že se pak vyčasí a blýskne na lepší časy… Procházel jsem se dnes jen tak Brnem, cizí v cizím městě, pochod samotné pochodně. Trambáje mlely (snad ze setrvačnosti?) stále totéž a ve vzduchu byla cítit příchuť spáleného fritovacího oleje. Všude kolem byli lidé, ale já se cítil pustoprázdný. Tohle slovíčko je jen výmyslem mých smyslů, ale tím se cítím ze všeho nejvíc…
Moje svoboda spočívá v tom, že můžu jít kam chci, nikam však nenáležím. Proto jsem tak rád, že někomu na mě záleží. Nutno nyní podotknout, že mám na „záležníky“ štěstí nebývalé, neb bývalé přebývá nyní a prý bude i v budoucnu. Stejně tak je důležité podotknout a připomnět, že i oni mají nebývalé štěstí ve mně. Štěstí v někom, jehož desetiboj má pouze šest disciplín, v někom, kdo místo ovace raději ovoce, v někom, jenž touží vypít si čaj v Bostonu, v někom, kdo by rád poznal Shakespearova učitele angličtiny a v někom, komu k Julii nejvíce sedí Winston Smith… A takhle znám se…
Přemýšlím co se bude dít dál. Budu já pořád já nebo budu někým jiným? No, to ještě asi uvidím. Bude to snad zajímavé pokoukání. A možná i trochu pokoutné. Určitě ale chci pokračovat v psaní dalšími odstavci, mít za sebou četnou řádku sloupků a z písmenek stále něco tvořit, a tím se vám občas i dvořit. Snad se mi vyhnou zbytečné stávky osudu… Nevím jak vy, ale já už přestávám snášet tuhle svou slabost, stále něco oddalovat a spoléhat na čas. Osud? No, takhle už asi znám jsem… Konečně jsem našel nit, takže se teď už můžu zašít…
1 komentář:
Pustoprázdný! Jaké krásné, leč smutné slovo.
Okomentovat