Stalo se to vloni, je to tak dva týdny a kousek. Užíval jsem si poetiku vánočních chodníků nasáklých solí a přitom si uvědomil, že láska je opravdu skvělá věc, ale na druhou stranu rukavice jsou rukavice. Teď už to není tak hrozné, mrzne ale nepraští (mě Bublina). Taky se stalo to, že jsem už nadobro zavrhnul přísloví „Ráno moudřejší večera“ a nahradil jej slovy: „Večer probouzí hvězdy.“ Tak snad se to chytne. A snad se to chytne lépe než obrázky na zdi, které nám s Bublinou doma pořád padají. Podle mě máme doma ducha. Dokonce jsem ho už i viděl. Měl bílou kapuci, seděl u počítače a ukazoval na mé hlupoty…
Doba je hektická, to není nic nového. Sám to na sobě pociťuju. Navíc jsem od přírody spíše člověk loudavějšího typu a jako hektické mi přijde už i střední tempo. Není tedy divu, že jsem občas pěkně v pytli. Tolik k důsledkům zpět k příčině. Stačí pár akumulovaných úkolů a povinnosti a jsem tam. Nechápu jednu věc, proč naše slabosti bývají vždycky silnější než jsme my. Mojí slabostí určitě je, že jsem až příliš lehkovážný. Jako kdybych byl z polystyrenu a čekal na to až se rozdrolím. Takže se teď drolím a čekám na vrchol své drolící činnosti.Tak mě napadá, je lepší skončit rozdrobením jako polystyren nebo zaschnutím jako péro na tuš?
Občas si říkám, že lidstvo by se mělo raději smířit než na sebe mířit. Lidské chyby mě děsí a jejich více či méně fatálních následků se bojím na každém (k)roku. Zároveň mě však jejich nevymítitelnost uklidňuje. Koukal jsem včera na Terminátora a uvědomil si, že jakákoliv futuristická vzpoura robotů to bude mít pěkně těžké. Proti sobě nebude mít odhodlanou bojovnou lidskou rasu jako ve filmu, ale zcela jistě tu bude lidský element. A ten dokáže mít ničivou sílu atomové bomby. Nebo minimálně několika sifonových bombiček. Robotům lidské chyby chybí. Dokud chybujeme žijeme. Chybovat je lidské, nechybovat mechanické… A odpouštět je boží, ale to je asi vedlejší…
Stejně bych ale rád rozeznával znalé od Neználků. Tohle je první letošní hlupota. Ohlédnutí nudí a tak nějak se nechci ohlížet za loňským rokem, na nějž mám stejně už jen mlhavé vzpomínky, které se nedokáží zachytit slov. Jen plynou, narážejí a nakonec se rozplynou v kadenci nových dekád. Rok 2011 je teda tady, všude okolo. Všechno živé co kolem sebe vidíte se opravdu dožilo roku 2011. Dokázalo to to. No a co teď, že ano? Vlastně jsem si teď uvědomil, že konec světa má být až příští rok. Každopádně si říkám, že i kdyby to příště už vyšlo, nemusel by se z toho dělat takový povyk. Lidé, přestaňte panikařit! Budoucnost tu bude i bez nás. Ale asi ne bez hlupot…
Doba je hektická, to není nic nového. Sám to na sobě pociťuju. Navíc jsem od přírody spíše člověk loudavějšího typu a jako hektické mi přijde už i střední tempo. Není tedy divu, že jsem občas pěkně v pytli. Tolik k důsledkům zpět k příčině. Stačí pár akumulovaných úkolů a povinnosti a jsem tam. Nechápu jednu věc, proč naše slabosti bývají vždycky silnější než jsme my. Mojí slabostí určitě je, že jsem až příliš lehkovážný. Jako kdybych byl z polystyrenu a čekal na to až se rozdrolím. Takže se teď drolím a čekám na vrchol své drolící činnosti.Tak mě napadá, je lepší skončit rozdrobením jako polystyren nebo zaschnutím jako péro na tuš?
Občas si říkám, že lidstvo by se mělo raději smířit než na sebe mířit. Lidské chyby mě děsí a jejich více či méně fatálních následků se bojím na každém (k)roku. Zároveň mě však jejich nevymítitelnost uklidňuje. Koukal jsem včera na Terminátora a uvědomil si, že jakákoliv futuristická vzpoura robotů to bude mít pěkně těžké. Proti sobě nebude mít odhodlanou bojovnou lidskou rasu jako ve filmu, ale zcela jistě tu bude lidský element. A ten dokáže mít ničivou sílu atomové bomby. Nebo minimálně několika sifonových bombiček. Robotům lidské chyby chybí. Dokud chybujeme žijeme. Chybovat je lidské, nechybovat mechanické… A odpouštět je boží, ale to je asi vedlejší…
Stejně bych ale rád rozeznával znalé od Neználků. Tohle je první letošní hlupota. Ohlédnutí nudí a tak nějak se nechci ohlížet za loňským rokem, na nějž mám stejně už jen mlhavé vzpomínky, které se nedokáží zachytit slov. Jen plynou, narážejí a nakonec se rozplynou v kadenci nových dekád. Rok 2011 je teda tady, všude okolo. Všechno živé co kolem sebe vidíte se opravdu dožilo roku 2011. Dokázalo to to. No a co teď, že ano? Vlastně jsem si teď uvědomil, že konec světa má být až příští rok. Každopádně si říkám, že i kdyby to příště už vyšlo, nemusel by se z toho dělat takový povyk. Lidé, přestaňte panikařit! Budoucnost tu bude i bez nás. Ale asi ne bez hlupot…
Žádné komentáře:
Okomentovat