Není čím

Dočkávat se nových myšlenek je čím dál tím těžší. Možná je to tím, že přicházejí pouze nad rány. Na křídlech vrány (tohle je zoufalé). Včera jsem si hrál se stíny. Nočními, ne očními. Připadalo mi, že oblečení přehozené přes židli se začíná podobat Václavu Klausovi na kolečkových bruslích. Děsivé. Jak je venku počasí deštivé. Při dnešní cestě na zkoušku mě napadaly samé morbidní myšlenky. Třeba námět na povídku, ve kterém by moje zkoušející dostala záchvat z mých odpovědí a začala kašlat ušima. Nebo povídka o dvou skřítcích, kteří najdou uťatou hlavu v zásilce fotbalových míčů. Tak si píšu…

Přemýšlím o čem bych měl psát. Potřebuji nějakou dobrou látku. Žádný textil. Co třeba recept na šťastný život? O tomhle přece pojednává spousta tlustých knih. A většinou dost drahých. Já to zkusím virtuálně a zadarmo. Takže ne navíc, ale namíň. Když o tom tak přemýšlím, život se vlastně skládá z dobrých období a z těch špatných. Mám nápad, co takhle užívat si to dobré a v tom špatném se těšit z toho, že zase přijde to dobré? To je asi všechno. Není čím pokračovat. Možná namítnete, že bychom se mohli v tom špatném období trápit tím špatným a v dobrém se obávat toho, že přijde zase to špatné. No, to asi jo. Ale já přece píšu návod na šťastný život…

Je dobré za chodu učit se používat záchodu? Umí si u mísy každý pomoci? Já tedy ne. Znova mě trápí fotobuňky. Přijdu k toaletě, splachuje, i když zatím bezdůvodně. U umyvadla pak přejíždím rukama jako loutkař, teda proutkař, abych se dostal k vodě. Pak to samé s mýdlem. Když to s ním vyjde, potřebuji zase vodu. Jsem pěkně namydlený. A to mě ještě čeká sušák. Občas mám pocit, že jsem průhledný. A to mám fotobuňky docela rád. Kdysi jsem psal o tom, že nám fotobuňka dává najevo, že naše pouhá přítomnost může něco změnit, že je prostě důležitá. A to je fajn. Dá se tedy napsat – fotobuňka přítel člověka. Taky se dá napsat, že odlétají vrány. Ale není čím, proto vás dál neničím…