Hudby mé záhuby

Už celé dva roky kvůli tobě nejsem sólo. A protože jsi mým doprovodem naladěným na stejnou notu, mám pro tebe svůj koncert, ve kterém určitě dojde na více než tři věty. V podstatě to bude taková moje hlupotová klasika. Takže neočekávej žádnou hudbu sfér, ale spíše jen takovou hříčku na tři doby, kdy mi to v některých intervalech bude klapat a v jiných si zase budeš klepat na čelo. Tak se to hoboj, protože já už jsem taková trubka. Trubka, která si občas dává do trumpety, občas nedrží takt, často mění tón i rytmus, a zkrátka s tebou nechce hrát druhé housle. Jen držet basu. No prostě… Já nic, já muzikant…

Vážně to na tebe nehraju, když píšu, že si s tebou prozpívám. I když jsem k tobě přišel jako slepý k houslím, tvoříme spolu sladěné duo, které často vydá za sbor. Ty jsi taková mamas girl a já mamlas poslouchající Tata bojs. Ty víš co je fuga, já zase vím, kdo je František Fuka. Tobě nevadí, že nejsem novosvětský, nebo že si dělám legraci z Mozartových koulí. Nevadí ti, že si nedávám Bacha a tvrdím, že Bartók je démon z Pána prstenů a Beethoven jen osudový bernardýn. Nevadí ti, že mám Suky ve vlasech, že občas za tebe slíznu Smetanu, a to Vltava není Má vlast. Nevadí ti, když kupuješ SONE ty… Žijeme takto ve své harmonii…

Téhle hlupotě už dochází dech a to ještě nedošlo na žestě. A ani na Carmen, nůžky, papír. Už si jen tak Vivaldim. Asi vážně nejsem takový virtuální virtuóz, jak jsem si myslel. Začínám zpívat falešně, praskla mi struna a ztrácím se v kontextu. Proto jsem rád, že moje hlupoty nikdy neposkvrní žádný Liszt, že jsou jen takovým Labutím jezerem, které se pravděpodobně dočká čtvrtého Svěcení jara. To abych mohl dále psát o tom, že mám vcelku rád svou Marcelku. I když to v celku nedává smysl… Tak tohle se stává, když se vrývá do textů dotek snů… Ale ty víš, psal jsem o tom výš…