Zase ti píšu i když si slibuji opak, jsi moc velké lákadlo. Až moc ve mne, nezlob se, chtěl bych tě umět nenávidět, ale neumím to. Možná jen sebe. A Dádu Patrasovou. Navíc prázdné 3+1 plus jedno nenasytné morče nutí k praštěnostem. Bolí mě když myslím na tebe a jeho, bolí mě tvé chladné chování ke mně, bolí mě myšlenky na to, že když jsem přemýšlel o nás navždy, tys byla jinde. Spíš-li s ním. Nesním. Píšu-li však o bolesti, pak jen s pohrdáním, jelikož všechno co ve mně přežívá, nedopustí abych trpěl, spíš naopak. Proto tě (ne)dokážu (ne)milovat. Snad už chápeš, proč musím pryč. Nedokážu se bránit tvým návštěvám, velká část mě za ně bude neskutečně (ne skutečně?) vděčná. Ale ta druhá, moudřejší (?), jež nepoletuje za mezemi vlastní fantazie, chce, abych opět dýchal zcela, tedy z plných plic. Inu, má povaha je vrtošivá, to už asi ví(dí)te, to často pomáhá, ale častěji zavařuje, čímž vyčerpává…
Koketuji nyní s onou myšlenkou i s jejími nejrůznějšími verzemi a dopadá mě úzkost z nevědění. Snese-li se ještě alespoň jednou do mých dlaní? Snesu to? Jsi totiž příliš hlučná a příliš lhostejná všemu, co teď (ne)dělám. Není mi dobře, neboť cítím, že s každým tvým slovem věnovaným mně se dostáváš hlouběji do mého podvědomí. Vítězíš? Vrývám si do paměti celý ten odraz, to zpustošení, které si ve mně způsobila svým náhlým odchodem. Pamatuji si všechna svá gesta (psaná i vyřčená), kterými jsem zastíral vlastní klopýtající důstojnost, když jsem tě doprovázel mimo své životy. Byly trapné, dalo se jim předejít, lze je však nahradit? Lze tě nahradit? Stydím se zde sám před tebou i vámi především za sebe. Nutno asi prvně začít se změnami v sobě. Prosím však nejdřív o hrnek horkého kakaa…
I když místo rtů teď nosím bezbolestnou jizvu. Spoután jen silou gravitace visím do vesmíru nohami vzhůru, vznáším se a otáčím v neustálém rytmu den, noc, den, noc. Bezmoc. Jen já, podivný spletenec cévních labyrintů, shluk odhodlání a představ, který vede dlouhé dialogy s tichem. Ztichne(m)? Stávám se tak součástí čehosi, co mě překračuje, jelikož jsem uchycen v ději dalších neodvratných věcí. Nesnáším svou slabost, stále něco oddalovat a spoléhat na čas, na osud. Píšu-li znovu o bolesti, pak nyní s úctou, neb právě ona je tím, co nás, nepokojné a ostražité, inspiruje. Chybí-li nám totiž srovnání, není možno poznávat, nebo dokonce vědět. Bez smutků nebývá veselí a bez nenávisti láska. Mám příliš tajemství, stohy zoufalství a plno dalších prázdnějších citů, jež musím opětovně neopětovaně vkládat do slov. A to doslova…
Odjakživa jsem nebyl moc štědrý na city, věřte nebo ne, nenacházel jsem v tom zištnost, a nechápal jsem okolnosti, které toho, či onoho člověka k takovým věcem přiváděly. Uznával jsem jen moc (to je dosti necelá e(moc)e), kterou člověk udržuje své emoce na uzdě. Už ani nevím co mě k tomuto sebeoklešťování vedlo. Snad zkušenost? Čeho mocnějšího se však člověk může dožít, než opětované Lásky? Už se nechci dále schovávat za tvářemi lhostejnosti, jelikož lhostejný určitě nejsem. Vždy mi záleželo na každém, koho jsem oslovil, kdo se mě snažil uchopit, aniž by třeba pochopil, protože to moc nejde. Bezostyšně píši, že mám rád lidi a důvěřuji všem tak hloupě, že z mých zad čouhá už několik rukojetí. Tím se však stávám složitějším a ztrácím návaznosti na vše, čím jsem byl. Píšu-li na konec o bolesti, pak žádnou necítím, poněvadž jsem…
Koketuji nyní s onou myšlenkou i s jejími nejrůznějšími verzemi a dopadá mě úzkost z nevědění. Snese-li se ještě alespoň jednou do mých dlaní? Snesu to? Jsi totiž příliš hlučná a příliš lhostejná všemu, co teď (ne)dělám. Není mi dobře, neboť cítím, že s každým tvým slovem věnovaným mně se dostáváš hlouběji do mého podvědomí. Vítězíš? Vrývám si do paměti celý ten odraz, to zpustošení, které si ve mně způsobila svým náhlým odchodem. Pamatuji si všechna svá gesta (psaná i vyřčená), kterými jsem zastíral vlastní klopýtající důstojnost, když jsem tě doprovázel mimo své životy. Byly trapné, dalo se jim předejít, lze je však nahradit? Lze tě nahradit? Stydím se zde sám před tebou i vámi především za sebe. Nutno asi prvně začít se změnami v sobě. Prosím však nejdřív o hrnek horkého kakaa…
I když místo rtů teď nosím bezbolestnou jizvu. Spoután jen silou gravitace visím do vesmíru nohami vzhůru, vznáším se a otáčím v neustálém rytmu den, noc, den, noc. Bezmoc. Jen já, podivný spletenec cévních labyrintů, shluk odhodlání a představ, který vede dlouhé dialogy s tichem. Ztichne(m)? Stávám se tak součástí čehosi, co mě překračuje, jelikož jsem uchycen v ději dalších neodvratných věcí. Nesnáším svou slabost, stále něco oddalovat a spoléhat na čas, na osud. Píšu-li znovu o bolesti, pak nyní s úctou, neb právě ona je tím, co nás, nepokojné a ostražité, inspiruje. Chybí-li nám totiž srovnání, není možno poznávat, nebo dokonce vědět. Bez smutků nebývá veselí a bez nenávisti láska. Mám příliš tajemství, stohy zoufalství a plno dalších prázdnějších citů, jež musím opětovně neopětovaně vkládat do slov. A to doslova…
Odjakživa jsem nebyl moc štědrý na city, věřte nebo ne, nenacházel jsem v tom zištnost, a nechápal jsem okolnosti, které toho, či onoho člověka k takovým věcem přiváděly. Uznával jsem jen moc (to je dosti necelá e(moc)e), kterou člověk udržuje své emoce na uzdě. Už ani nevím co mě k tomuto sebeoklešťování vedlo. Snad zkušenost? Čeho mocnějšího se však člověk může dožít, než opětované Lásky? Už se nechci dále schovávat za tvářemi lhostejnosti, jelikož lhostejný určitě nejsem. Vždy mi záleželo na každém, koho jsem oslovil, kdo se mě snažil uchopit, aniž by třeba pochopil, protože to moc nejde. Bezostyšně píši, že mám rád lidi a důvěřuji všem tak hloupě, že z mých zad čouhá už několik rukojetí. Tím se však stávám složitějším a ztrácím návaznosti na vše, čím jsem byl. Píšu-li na konec o bolesti, pak žádnou necítím, poněvadž jsem…
6 komentářů:
Petře, neznám tě natolik dobře, abych mohla rozšifrovat vše, co se snažíš skrz řádky sdělit. Vlastně se známe jen z občasného míjení. A to stejné můžu říct o té, o které píšeš poslední dny, týdny, měsíce, roky.
Původně jsem ti sem komentář vůbec psát nechtěla, protože ho pravděpodobně ani nepřečteš, ale..něco mi říká, že prostě musím.
Poslední dva týdny (a možná déle) se plácáš v jakési koupeli bolesti, neustále nabíráš jed a vtíráš ho do svých otevřených ran. Když už to vypadá, že byses mohl odrazit ode dna, tak se ho jen špičkou palce dotkneš a opět zůstaneš někde v meziprostoru hladiny a dna... Začínám mít pocit, že si v tom libuješ a vlastně ani nechceš, aby se něco změnilo. Jsi rád tou hromádkou neštěstí, smutku a zhrzenosti. (?)
Kam se poděl ten Petr, který měl vždy nad všemi navrch?Petr, který působil jako ztělenění sebevědomí, jistoty a možná i trošku argance a sebestřednosti? Petr, co nepřipouštěl prohry?
Možná se snažíš být jiný a nebo jsi takový vlastně nikdy nebyl a byla to jen dobře nasazená maska....
Rozhodující je jedno - chceš být jen svazečkem nervů, bolesti a pohrdání? Zastavit se v prožitcích minulosti?Stát se jakýmsi živoucím muzejním exponátem? A nebo se konečně otřepeš, narovnáš se v ramenou, pohodíš vlasy a uděláš krok vpřed?
Držím ti palce, ať to dopadne tak, abyses nemusel sám před sebou jednou (dvakrát, třikrát?) stydět.
Přečetl jsem si ho a jsem za něj vděčný. Člověk v životě nosí spoustu masek a občas je dobré je sundat, jelikož začnou na tváři tlačit. Já jsem se obnažil nyní, ale jen tady na deníčku, ve skutečnosti jsem snad pořád takový, jakým mě občas vidíš. Krok vpřed se chystám udělat, ale musím se nejdříve ujistit, že nestojím na hraně útesu.
A věř mi, že v takových věcech si příliš nelibuji, jen to chce chvíli čas než zase budu přemýšlet o spoře oděných švédských letuškách...
Tak ať už to je (či byla) maska, dokázala obalamutit dost lidí z tvého okolí (asi spíše těch, co tě míjí jako já).
Lidé se rozcházejí a zase scházejí, mnozí se nám zapíší do paměti tak silně, jako by se nám jejich část obtiskla do duše, jiní se jen letmo dotknou...Ale sílu zážitků, vzpomínek a zkušeností ti nikdo nevezme.
I když máš pocit, že jsi rozerván na sto kusů a nic tě nedokáže spojit, tak věř, že za pár okamžiků (každému ale oko mžiká jinak) si řekneš, že to tak hrozné nebylo. A že líp (možná líp, než kdykoliv předtím). S ní a nebo sni(třeba o letuškách).
Děkuji...
A dneska mě napadla ještě jedna věc - udělej něco, na co se delší dobu chystáš a ještě si k tomu nenašel odvahu. teď je ta pravá chvíle!
Já takto před třemi lety zkusila bungee jumping a skočila s padákem. A hned jsem se trošku odrazila;) Je jedno, jestli je to o tom jít poprvé do opery(to u tebe nepředpokládám;), vyjet na víkend prozkoumávat jeskyně a nebo koneckonců vyrazit do Švédska - doporučuju národní parky(Padjelanta, Abisko, Stora Sjöfallet nebo Sareku)....
u mě to vypadá, že spíš sko(n)čím s padákem... A překvapivě nemířím na sever, ale na jih. Jen najít odvahu k poslednímu kroku...
Okomentovat