Přiznávám, že je pro mě bolestné vyslovení tvého jména (v hlupotách jsem si ho už přeci zakázal psát) a to ti ani nemusí náležet. I když ho nosí jiné, já si nedokážu pod tvým jménem představit nic jiného než svou tvář ve tvých dlaních. Dalo by se říct, že jsem celý svůj život směřoval k tobě a pak po tři roky jsem svůj pohyb s tebou sdílel. Když jsme však dorazili k možnému cíli, zalekli jsme se vlastní nehybnosti a utíkali každý jiným směrem. Snad je to tím, že lidé k sobě nezískají žádný manuál k použití bytosti, která jim byla svěřena. Došlo mi to až dnes. Jak pozdě je na omluvu a jak nepřípustný je návrat a jak slabý jsem z předchozích letů. Nemám již k tobě žádná práva, proto ti píšu další řádky ve sloupcích, které čeká tentýž osud, jako všechny jejich „veleupřímné“ předchůdce. Jen další chycená nicotnost v síti sítí.
Víš to? Že jedině ty mě můžeš svým mlčením umlčit tak dokonale, že už nikdy nepromluvím k nikomu tak teskně, jako k tobě. Zní to bezohledně, ale věř mi, je v tom tolik něhy, že v běžném světě ji člověk není s to najít. Nebraňme se proto našim životům kvůli pocitům, že na nás čeká krásné přátelství. Nedokáži být v tvé přítomnosti jen kamarád. „Jen kamarád“, jak bolestivě může znít jinak krásné vyjádření čehosi. Zatracuji vlastnost rozpustit smutek do slz a nechat nás nečinně přihlížet apokalypse v naších srdcích. Náš úděl je totiž žít život bez ustání, žít jej tak, aby naše štěstí znamenalo štěstí jiných, či bylo alespoň rovnoběžné. A ty mě nemůžeš činit šťastným, když náležíš jinému a když tě nemůžu milovat. Často se hovoří o tom, že i v největším štěstí, má člověk právo na to, být trochu nešťastný. Bohužel nejsem takový, aby to pro mě platilo i naopak…
Poslední dobou jsem se rozhovořil tady v hlupotách. Nyní chci, aby vše prožité i sněné získalo jasných kontur, pozbyl jsem totiž přátel a chci nalézat nové. Chci, aby skutečnost nadále vítězila nad domnělým. Chci aby ve mně zůstaly jen pevné body, na nichž bych mohl vystavět svůj nový příběh, v němž možná budu lásky hubit, avšak následně i oživovat, v němž se budu starat sám o sebe, avšak i o nové bytosti, které snad budu moci milovat, i když nebudou tebou a v němž konečně naleznu svůj smysl. Chci vyjít z dveří bolesti a chci se považovat za nového člověka, obeznámeného s povahou, kterou jsem si posledními týdny přežívání stvořil. Tebe však budu navždy milovat. Budu nositelem neopětované lásky, čili té, jež žádá oběti, ta jediná se mi nyní pod drobnohledem zdá čistá, neb neskýtá, než útrap bez odměn…
Jsem nyní příliš živý na to, abych hned usínal, ano, opravdu jsou dvě hodiny ráno a já se vrátil z nočního popíjení s utěšovači mých žalů. Jsem opilý, ale to je jediná doba, kdy věřím na neumírání. Lidé ustavičně pláčí a jsou s tím otravní, i já pláču a jsem o to otravnější sám sobě. Uklidnění mi však skýtá jedno ohromné zjištění. Nemusím mít vše! Ty jsi však jiná. Ty jsi pro mě vším. Pokud to nechceš, nechtěj pak prosím už nic ze mě, neb já se před tebou nedokáži a hlavně už nechci přetvařovat. Netříšti prosím už mé já. Musím být nyní celistvý, celistvý jako mé city k tobě. Stojím totiž na životní křižovatce. A musím se rozhodnout. Na jedné straně stojí život s tebou, ty však držíš k této cestě klíč a je na tobě zda mi jej dáš. Na druhé straně jsou pak cesty od tady tam. Přemýšlej…
Víš to? Že jedině ty mě můžeš svým mlčením umlčit tak dokonale, že už nikdy nepromluvím k nikomu tak teskně, jako k tobě. Zní to bezohledně, ale věř mi, je v tom tolik něhy, že v běžném světě ji člověk není s to najít. Nebraňme se proto našim životům kvůli pocitům, že na nás čeká krásné přátelství. Nedokáži být v tvé přítomnosti jen kamarád. „Jen kamarád“, jak bolestivě může znít jinak krásné vyjádření čehosi. Zatracuji vlastnost rozpustit smutek do slz a nechat nás nečinně přihlížet apokalypse v naších srdcích. Náš úděl je totiž žít život bez ustání, žít jej tak, aby naše štěstí znamenalo štěstí jiných, či bylo alespoň rovnoběžné. A ty mě nemůžeš činit šťastným, když náležíš jinému a když tě nemůžu milovat. Často se hovoří o tom, že i v největším štěstí, má člověk právo na to, být trochu nešťastný. Bohužel nejsem takový, aby to pro mě platilo i naopak…
Poslední dobou jsem se rozhovořil tady v hlupotách. Nyní chci, aby vše prožité i sněné získalo jasných kontur, pozbyl jsem totiž přátel a chci nalézat nové. Chci, aby skutečnost nadále vítězila nad domnělým. Chci aby ve mně zůstaly jen pevné body, na nichž bych mohl vystavět svůj nový příběh, v němž možná budu lásky hubit, avšak následně i oživovat, v němž se budu starat sám o sebe, avšak i o nové bytosti, které snad budu moci milovat, i když nebudou tebou a v němž konečně naleznu svůj smysl. Chci vyjít z dveří bolesti a chci se považovat za nového člověka, obeznámeného s povahou, kterou jsem si posledními týdny přežívání stvořil. Tebe však budu navždy milovat. Budu nositelem neopětované lásky, čili té, jež žádá oběti, ta jediná se mi nyní pod drobnohledem zdá čistá, neb neskýtá, než útrap bez odměn…
Jsem nyní příliš živý na to, abych hned usínal, ano, opravdu jsou dvě hodiny ráno a já se vrátil z nočního popíjení s utěšovači mých žalů. Jsem opilý, ale to je jediná doba, kdy věřím na neumírání. Lidé ustavičně pláčí a jsou s tím otravní, i já pláču a jsem o to otravnější sám sobě. Uklidnění mi však skýtá jedno ohromné zjištění. Nemusím mít vše! Ty jsi však jiná. Ty jsi pro mě vším. Pokud to nechceš, nechtěj pak prosím už nic ze mě, neb já se před tebou nedokáži a hlavně už nechci přetvařovat. Netříšti prosím už mé já. Musím být nyní celistvý, celistvý jako mé city k tobě. Stojím totiž na životní křižovatce. A musím se rozhodnout. Na jedné straně stojí život s tebou, ty však držíš k této cestě klíč a je na tobě zda mi jej dáš. Na druhé straně jsou pak cesty od tady tam. Přemýšlej…
Žádné komentáře:
Okomentovat