Nesourodná

Probudil jsem se dnes do jiného dne. Všechny moje ranní splíny a pocity osamělosti se vpíjely skrz nepojmenovatelnou bytost v prach. A prozření a obvinění se z vlastní hlouposti, či přiznání si téhož, mě vyčerpaného, znovu postavilo na nohy. Ne však tak, že bych byl schopen běžet, ale způsobem, jenž vmaloval mým představám novou podobu vlastního bytí a já po týdnech shrbenosti a pokulhávání opět načerpal sílu k letu. A přitom stačilo málo. Být zpozorován a všimnout si. Vězení každodenního ujišťování se v lepší zítřky je jen náhražkou upřímnosti. On ten příznačný odraz ode dna je jen nepatrné rozevření dlaně, přiblížení se, anebo stisk třesoucího se těla, protože tam kde nejsou opuštění, není samota...

Zase bych si přál rozdávat svou radost, osvobozený od strachu z pomysleného svlékání se z kůže, a opět se unášet blahodárným a rozpustilým pocitem, že není rozdílů mezi lidmi, avšak jen v jejich přístupu k sobě samým. Stále chci věřit spíše v nezištnost než kalkul. I když zkušenost křičí opak. Chci věřit, že život, jímž jsme obdařeni má mnohem vyšší cenu než pojmy, které se snažíme po hodnotových štafličkách vměstnávat nad jeho úroveň. A proto je mi trochu smutno, když vidím, jak se hrdě špiní vše prožité. Vypadá to, že člověku je do vínku dána jistá krátkozrakost, s níž se pohříchu snadno smiřuje. Já se však dále smiřovat nehodlám…

Unikám-li nyní často sám k sobě, pak jenom proto, abych nabral sílu k dalšímu prudkému běhu proti zdi, co na tom, že se polámu (jak už tolikrát), stačí mi, když má naivita nadchne další. Jsem-li ale hlupák, nechci nikomu sloužit jako návod k dělání blbostí. Být nepřítelem vlastního svědomí je však pro mě bolestí, která se té při nárazech nemůže rovnat. Taková bolest je pro mě znatelná právě nyní, kdy různí potulní, duševní přítulníci pustoší důvěru těch, kteří jim s pocitem sounáležitosti odevzdávají své vlastní já. Toto dění pak ve mně vyvolává jediný pocit, a to rozpor. Snad opět najdu odvahu poplácat se po zádech a smířit se s přešlapy, které jsem učinil v neprozíravém bloudění snivými krajinami…

Asi bych to nebyl já, abych se do všeho totálně nezamotal a svůj únik neprodloužil na útěk. Dnes jsem ji o(d)pustil, abych ji nez(t)ra(n-t)il navždy. Nebránila se, snad je i ráda, protože její tajemství budou zase jen její. Tajemství, která mají nejasný hlas, ale skýtají pohled, jenž umí všechna slova rozpustil navěky. Poslední týdny jsem se svěřoval se všemi svými podlehnutími, které na deníčku posloužily coby odpočívadlo, aby mně pak v přečtení doběhla všechna má poztrácená já. Když se nyní pročítám vším lednovým psaním rozesmává mě sebelítost, v které jsem viděl jediného přítele. Rozesmává mě pošetilost k níž jsem směřoval, aniž bych tušil proč. Jsem-li však nyní unášen příležitostmi nového bytí, neznamená to, že bych to staré opustil. Už ne ve splínu, raději s nějakou švédskou letuškou splynu…