S pokorou překračující

Mám teď docela čas na blbnutí, takže blbnu. Navíc po šesti hodinách strávených se středoškoláky, kterým se snažím vysvětlit princip (ne)fungování našeho parlamentu či rozdíly mezi verbální a neverbální komunikací, se pro zachování vlastního duševní zdraví nedá dělat nic lepšího. Třeba dnes jsem při cestě domů uvažoval o řeči jako o nedokonalém způsobu komunikace. Představte si, jak by bylo zajímavé, kdybychom všechny naše rozmluvy vedli pomocí signálních praporků. Pak jsem si však uvědomil, že bych si stejně asi moc nepolepšil. Pokud bych si chtěl třeba namlouvat nějakou holku, tak v nynější „řečové“ podobě bych ji maximálně urazil. V mé komunikaci „praporkové“ bych ji pak nejen urazil, ale asi i přerazil. A propíchl. I když teď nevím, není to vlastně vítězství? Ptám se, protože to opravdu nevím, měl jsem tři roky pauzu…

Vím, že mi chybí občas pokora. Občas však ve mně okorá. Mé myšlenkové blbnutí přerušil pohled člověka stojícího vedle mě v trambáji. Ten pohled byl prosebný, ba spíš přímo úzkostný. Když jsem si toho člověka prohlédnul blíže, spatřil jsem v jeho ruce lékařský nález. Nebyl jsem zvědavý, ale stejně jsem uviděl diagnózu. Leukémie. Nepřál bych nikomu takový pohled do samého nitra smutku, skrze který lze uvidět člověka v celku, člověka neslyšného a neslyšeného. Takové chvíle pak vrhají stín na celé to mé vnitřní blbnutí v představách, jimiž jinak tak rád zaplňuji prostor mezi tlacháním a tlením. Chtěl-li bych nepokrytě uznávat jakousi hodnotu, pak by to byla pokora, či spíše lidskost v níž se člověka ocitá pokaždé, při střetnutí s něčím výše zmíněným. Jsem však člověk líný a sebestředný a jako takový i o sobě píšu. I když pokora mi nechybí, když upírám zrak vzhůru…

V takových situacích se v náznacích učím nacházet to, co mi zatím celý život unikalo. Shledávám se slepým vůči všemu, co v prvním pohledu neoslní. Tak moc často se člověk spoléhá na oči, že časem (u mě od podzimu) zcela přestane poslouchat, či spíše naslouchat tomu, co opravdu něco znamená. Pokud jsem doposud v něčem spatřoval půvab, pak povětšinou s ohledem na předchozí hodnocení okolí a byla-li přítomnost onoho něčeho pro ostatní ohromující, bezmezně jsem propadal i já. Až teď pomalu začínám rozumět všem těm schránkám na duši, všem těm obrněným transportérům, v nichž se vzájemně potkáváme v ulicích. I všem našim siláckým řečem a (vy)kresleným úsměvům. A všem těm tajně vyplakávaným bolestem anebo lestem. Cítím se teď jako princezna, kterou po stoletém spánku probudí princ. Princ jménem Kofein…

Touhle mrazivou dobou není příliš tepla pro dotyk. A v tomhle má začínat můj nový příběh? Někde mezi něčím a ničím, v té nepatrné mezeře, kde jedno bytí ustává a nové započíná, ačkoli se navenek neděje nic zvláštního? Na vnitřek se mi jen, prost o jednu osobu, zvětšuje prostor pro spánek. Snad se nestávám příliš nesrozumitelným. Píšu-li poslední týdny hlupoty, pak jedině spatra, tak jak na mě přicházejí. Už žádná vnitřní cenzura. I když bez cenzury, musím se nyní nad sebou zamýšlet mnohem intenzivněji. Opravdu neunikám sám sobě, vám i tobě? Mám-li si něco uvědomit, naznačte prosím čitelněji – neosobním dohloupěním, či osobní fackou… A poslední dnešní záchvěv blbnutí. Na přechodu před domem jsem si uvědomil, že mě pořád trápí taková maličkost. Zvířecí. Jaká je vlastně zebra v přechodu? Snad jednou pokročím a zebru překročím…