Nevyslyš ženo

Problémy s lichými ponožkami se více než jindy promítají do života. Proč vše co má být v páru, dopadá liše? Další klišé? Nemůžu spát, sny mi ožívají a já trávím noci v návratech, přestože vím, že vzpomínky ubíjí přítomnost. Chtěl bych si vybírat z mnoha snových tváří, jsem však uvězněn jen za jednou z ní, která mi zní za zdí. Rád bych se probudil ze snů a byl jen bytostí odnikud, hledal kdekoho, byl zastrašen čímkoliv a našel úkryt v čísi dlani. Vše je ale ukryto pod polštářem, kde uchovávám sny a držím se tak při životě, coby (ne)šťastný. Rozhodl jsem se psát a držet tak sebe (a možná i vás) v beze snových náladách, jelikož psaní a následné čtení je skutečně ideálním prostředkem pro únik před tou samot(n)ou…

Skutečnost, že prosté psaní následujících řádků v oka mžiku odsouvá mé myšlenky do minulosti, mě činí jiným. Starším? Co dál? Mám ustrnout? Nepsat? Oněmět? Zabráním tím neústupnému procesu vyvíjení se, či spíš stárnutí? Zmateně pobíhám tímhle světem a časté ztráty pokory při mých samostatných túrách tam i zpět přemlouvají k dospělosti to dítě ve mně. Uznám-li se však za dospělého, zůstanou slova věrny jen svým názvům a už nikdy nedopustí rozmanitost. Proto někomu ležím v žaludku a někomu na srdci.To jsou mé strachy. Přál bych si mít tu moc nemít jich moc. Jen je uzamknout a překvapit přítomností své Lásky, je-li ještě nějaká. Jestliže však o ní píši, určitě je. Jen přikrytá závojem nepozornosti.

Poznal jsem, že lásku nelze vlastnit, že je důležité stát se její součástí, znít v jejích tónech, v tom spočívá její podmanivá síla. A tato síla pak náleží dvěma zúčastněným stranám. Kolikrát jsem nepochopil, že ač trestán osamělostí, bdím v obležení mnohých intenzivních vyznání. Být lepším, nechám tě navěky s tvým zasněným, libozvučným pohledem. Ale ty už nejsi. Proto tě oživuji ve spánku a další a další noc v (s)nové podobě ke mně promlouváš. Vše krásné se mi většinou za zády rozplyne, a proto se neohlížím, abych v sobě uchoval vše snivě. Třeba je tohle to lidské (ne)štěstí, naše vlastní obrazotvornost, představivost, vidina, půlnoc? To vše od krásy až po bolest, jež si způsobuji myšlenkami na tebe…

Moje slova se často míjí účinkem i úmyslem a vlastní významy jsou unášeny neznělostí. Často je mi z toho smutno, často se z toho raduju, a to proto, že smutek chodívá ruku v ruce se střízlivostí. Kolikrát za den se proměním, převléknu do nálad, obelžu vlastní svědomí, kolikrát za den se stávám dobrým člověkem? Je možno vůbec stvoření, matoucí ostatní, nazývat dobrým? Vše důležité nyní uchovávám v obrazech, omámen tím méně podstatným podléhám v prostoru i čase. To, co je nejdůležitější však zanedbám pro nepojmenovatelnost, ačkoli tuším oč jde, bojím se zeptat. Proto si píšu… Že vše, co člověk hledá často sám přehlíží. I když stačí málo a je blízko, blizoučko k objetí. Konečně vím, že být někým milován není samozřejmost. Není to jako ranní müsli učitelovo, jako pískot morčete od vedle, jako spánek… Za to děkuji…

Možná jsme vážně jako ponožky, všichni se totiž jistým způsobem doplňujeme v jedno. Posouváme se, brzdíme, uklidňujeme, rozněcujeme, ztrácíme. U lásek je to ještě silnější. Svým příchodem zásadně přetvoří vnímání člověka, vzbudí v něm vášně, a jsou-li skutečné, stanou se nejlepším přítelem. Nechci věřit na stereotyp vztahu. Proto patří-li dva k sobě, nemá mezi nimi místo. Objeví-li se, je pak lepší ublížit si jednorázově a zmizet, než spokojeně narážet do zdí. Ty jsi mi neustálým překvapením. Zůstaň? Ukaž mi hranice a já v nich budu žít, a pak jen skrze malé bolesti budu utíkat zpátky k tobě (i přes rady všelijakých našeptávačů), ale s vědomím, že víš proč tady pláču a tam se usmívám.

Prý, že vše vyléčí čas. Ten však pro mě neznamená nic, než jen příval strachu z nepřiznání si. V neurčitých obrysech posledních dní, splývám s vzduchem. Prázdnem. (Ne)přítomnost tvého vědomí na deníčku nyní ukazuje směrem, jemuž jsem se vlastní chybou nepatřičně vzdálil. Vím, že když ráno otevřeš oči, z pod víček ti vyjde radost, vím to, protože nový den na to čeká. Ale v mých oknech zůstanou jen závěsy (ne)chtěného mlčení. Zůstanu spát, protože sny dopřávají mnohá potěšení, třeba nenutí ke křiku. Ale co, musím se naučit být v partnerství se samotou. Scházím se nyní s hvězdami za zdí svého smutku, v krajině bez světel a bez hnutí. Patřím-li někomu, pak jsem to nekonečně já, já kdo nenávidí a já kdo miluje. Čím víc člověk odevzdává svou vlastní intimitu, tím víc je nesrozumitelný. No jo, zase mám nějaké liché ponožky… Snad naposled…