Tak na půl

Existují místa z nichž člověk raději uteče, než aby byl svědkem vlastního pádu. Třeba vysoký útes. Poslední hlupoty jsou výsledkem podlehnutí. Podlé hnutí mysli na to, co vše se přihodilo. Snažím se zůstat nohama na zemi, ale je stále těžší neodevzdat se moci nafukovacích balónků, jelikož jejich síla dokáže poponést mysl mezi mraky. Člověk je od nepaměti obchodník s nadějí, vklad očekávání je ale v poměru mezi ztrátou a ziskem jen prázdným mávnutím ruky. Přesto dále upisujeme naše duše, těšíme se z přenosů svědomí a občas si i plivneme proti větru. Vše plyne z nejistoty. Já jsem někde na půl a hledám vlastní hranici. Vyhlašuji války (naposled), utěšuju se (nevyslyšeně), smiřuji se s neurčitostí a nejasnými zítřky (tak na půl). Spousta lidí bývá šlechetná jenom slovy. Pýří se nezávislostí a odsouzením všeho masového. Přitom se doma cpou šunkou. Já takový být nechci. I když pečínku rád…

Dostal jsem snad znamení lepších zítřků? V kuchyni nám bouchnul zapalovač a rozbil můj nejoblíbenější kytičkovaný talíř. Jako by už těch niterných ztrát nebylo dost. Navíc už to jsou dva roky, co odešla osoba pro mě v životě druhá nejbližší. Alespoň to už nebudu mít stále na talíři. Jenže i tak mám pocit, že jsem si ukrojil až příliš velký krajíc, jelikož co se týká vaření, jsem pořád tak trochu mimo mísu. Tak uvidíme co mi život upeče. Čím si ještě zavařím. A může být hůře, když neumím udělat kuře? Za rozbitý talíř jsem dostal od paní domácí buchtu. Nechávám si ji na zítra, nyní jsem až příliš ponořen mezi slovy. Nechci, aby hlupoty vsákly nějaký sladký blábol. Problém totiž není v jídle, že bych měl snad hlad, problém je hlouběji ve mně samotném, v pohledu s nímž ráno opouštím postel. Je to pohled člověka zachumlaného do vlastních starostí. Začíná to být tupé jako tupé… Bohužel jsem příliš snivý na to, abych žil tady a příliš dlouho jsem tady, abych žil ve snu.

Předevčírem večer jsem v zrcadle viděl odraz jiného člověka. Byl to někdo, koho jsem u sebe celou dobu uchovával. Nemohl jsem se odhodlat ke spánku, jelikož jsem stále cítil vůni čechranou tvými vlasy. Zrádnost onoho okamžiku spočíval v tom, že vším, čím jsme si pro ten večer zůstali, byl dotek ne uhranutí mysli, které mě nutilo tě políbit, ale čistá, průzračná občas i trochu slaně prožívaná nezemská krása plynoucí z pohledu všelijak zabarvených očích. Až po tvém odchodu mě napadaly všechny otázky, jimiž jsem tě chtěl obkreslit na papír, snad z důvodu toho, abych svou představu zachoval navěky. Stále vidím všechny ty důkladné odstíny i prázdné linie tvé cizoty. Chtění doteku ale prý už jen zbytečně čeří vzduch. Prý už jsme jen pár šeptajících tvorů na jednom voru, na jednom vzpomínání, každý na cestě s koncem v novém začátku. Ale co když něha, něha všudypřítomné touhy po blízkosti, touhy po sevření přežívá a zhmotňuje mou představu? Tedy vidinu Tebe. V ten oka mžik jako bych přestal existovat a vše je jen směřování k cíli, jenž má obrysy, ne však pevný bod…

Člověk by, zdá se, nikdy neměl dojít k cíli, ten by nám ale měl stále zůstávat na očích. Napsal jsem někde na kus papíru a vložil jej mezi další své hlupoty. Hlupoty ve kterých přemlouvám všechna svá já k jediné tváři. Chtělo by se napsat k soudržnosti, ale je to jako bych mluvil do zdi. A takto často promlouvám k tobě. Konečně se mi zdál nebublinový sen. Dost už bylo komiksů! Kiksů? V tom snu jsem se ptal různých lidí kolem sebe, co vidí oni. Byl to takový můj test, zda vidíme to samé. Nevím, jestli takové prověrky provádím pokaždé, takže kdybych vás náhodou potkal a ptal se vás, co vidíte, nevšímejte si mě. Zřejmě se jen ujišťuji, že nesním. Nebo jste jen postavou v mém snu? V mých snech ale hlupoty někdo čte. Budíček! Vstávat! A zrovna jsem měl tak hezký sen, že píšu dobrou hlupotu… Byl to ale zase jen sen, ve skutečnosti pokračuji v zápase se slovy. Snad vyhraju a smířím se s vlastními přešlapy, které jsem učinil v nerozvážném bloudění snivými krajinami, a pak stvořím svou vlastní zemi, od níž se odrazím… 36