Musím přemýšlet, jenže myšlenky mi míří do všech stran. Patrně jen prázdná slova plní deníček, má mysl se totiž upíná k jediné. Jistý jen svou nejistotou a láskou k té, kterou miluji už tři roky. Jen mi to dříve docházelo trošku jinak, zmatečně, sebejistě, sobecky, zkrat(k)ovitě. Poslední týdny stále pobíhám mezi sevřením a objetím a hledám, ale nenalézám, míru svého sebeodevzdání. Netoužím být někomu na obtíž, ale taky nechci být sám. Tohle je ten kompromis vztahu? Jen tenká stěna mezi bytostmi a neodbytností. Jak nezahltit? Jak dát znát? Jak být patrný a zřejmý, ale nikdy ne zcela v cizí moci?
Zas a znova přemýšlím o podobnosti dvou stejných tvarů. Tvorů? Přemýšlím až moc, jak sama často říkáš. Ale takový jsem. Byl? Budu? Nehledám odpovědi (bývají pro mě od dětství bolestivé), jen mě baví souvislosti, ty nekonečné propletence kruhů. Druhů? Proto často s duší v rukou mizím ze společnosti nejrůznějších společníků. Přesto jsem přítomný, přítomný jako obraz odrazu svého tělesného já. Je to jen můj únik k myšlenkám. Někdo ze samoty prchá k ostatním, já s ostatními k samotě. Bohužel tyhle výlety někdy trvají tak dlouho, že si toho všimne okolí. Nechci tě tím dále rozčilovat. Přijmi mě…
Ty jsi mi totiž nejblíže. Jako by nyní současně se mnou unikala i část z tebe. Ty která jsi pečlivě uchovávána v místech mých spletitých cévních labyrintů. Proto jsem Tě roztrápil? Odpusť. Slibuji si opak. Jsem si opakovaně jist svou nejistotou, potřebuji se opřít, jelikož sám stále jen zakopávám. Sebelítost však není na místě. Už tolikrát jsem psal, že bych chtěl umět nemyslet na nic, jen se tak prožívat světem. Proč musí být vnímání dvou totožných bytostí, dvou objetí tvůrců, dvou obětí citu, tak odlišné? S kolika miliony teď (ne)čekám na odpověď? Kolik z nás bude vzpomenuto?
Takto k tobě promlouvám často, aniž bys tušila mou blízkost. Nadechuji se z tebe. Snad jednou naplníš mé plíce těmi vytouženými slovy a já pak exploduji a dozním s vesmírem. Ve smíru. Kdysi jsem věřil, že kdo pláče pro lásku, nedokáže milovat, a teď nevím jestli si to nalhávám nyní, nebo jsem si lhal už tenkrát. Prožívám totiž ztrátu vědomí z telefonů, přání a vzkazů, jenž vadnou před vyslovením. Tvé mlčení do noci (stejně tak jak já (hlupák) mlčíval tolikrát) mně vzdaluje střízlivosti. Samota je tichá, bezejmenná. Obklopuje a svírá. Taková je hranice mezi láskou a nenávistí, která bývá vrytá v písních, básních, životech, hlupotách i dalších klišé. Mnohokrát prožitá, mnohokrát usmrcená…
Nechci už nic jiného, než abys rozuměla všemu, co píšu, co dělám, co prožívám, vždyť právě pod tvým jménem prožívám všechna svá blábolení i bolení. Ty jsi pro mě můj komorní život i nezměrný svět mého sebe nalézání. Celistvé city, jež nosí nepříjemná jména, jako Opora, Potřeba, Nutnost, se mě zatím zřejmě ne(do)týkali. Nechci se změnit, to neumím, chci ale dospět. Dospět k tomu s tebou. Snad už zbytečně pojmenovávám, ale potřebuji slova před (s)prostým soubytím, jelikož z mlčení vznikají nedorozumění a neporozumění. Takhle se měním… Nechci, abys byla němá… A ne má…
Moje monogamně zpívající atletko, moje Bublino, jsi pro mě jako melodie písně, kterou si broukám pořád dokola, ale o níž vím, že ji neumím pořádně zazpívat. A když to udělám, zní to pokaždé jinak. Nikdy ne čistě. Nikdy ne stejně nereálně. Nikdy ne s pocitem posledního poslechu. To jsi. Veď mě, jsi až moc ve mně. Nenech mě zpívat falešně. Vím, že často scházím z rytmů. Příčina? Často jen má hloupost, občas tvé přehlížení maličkosti. Ale pro ty mám své oči. Ty tvé vnímají vše kolem, vše jasné a patrné. Už nechci abys byla mou slepeckou holí, pateticky křičím, že chci s tebou v ruku v ruce kráčet dál a pokud to bude potřeba, tak tě i nést…
Nenaléhám na tebe, má milá, jen celou svou bytostí prosím, věnuj ještě pozornost mým slovům. Miluji tě a nesnesu další mlčení, kterými jen šetříme čas. Odbiji s půlnocí. Chci nad město. Probloudit se v blízkosti nových zítřků….
Zas a znova přemýšlím o podobnosti dvou stejných tvarů. Tvorů? Přemýšlím až moc, jak sama často říkáš. Ale takový jsem. Byl? Budu? Nehledám odpovědi (bývají pro mě od dětství bolestivé), jen mě baví souvislosti, ty nekonečné propletence kruhů. Druhů? Proto často s duší v rukou mizím ze společnosti nejrůznějších společníků. Přesto jsem přítomný, přítomný jako obraz odrazu svého tělesného já. Je to jen můj únik k myšlenkám. Někdo ze samoty prchá k ostatním, já s ostatními k samotě. Bohužel tyhle výlety někdy trvají tak dlouho, že si toho všimne okolí. Nechci tě tím dále rozčilovat. Přijmi mě…
Ty jsi mi totiž nejblíže. Jako by nyní současně se mnou unikala i část z tebe. Ty která jsi pečlivě uchovávána v místech mých spletitých cévních labyrintů. Proto jsem Tě roztrápil? Odpusť. Slibuji si opak. Jsem si opakovaně jist svou nejistotou, potřebuji se opřít, jelikož sám stále jen zakopávám. Sebelítost však není na místě. Už tolikrát jsem psal, že bych chtěl umět nemyslet na nic, jen se tak prožívat světem. Proč musí být vnímání dvou totožných bytostí, dvou objetí tvůrců, dvou obětí citu, tak odlišné? S kolika miliony teď (ne)čekám na odpověď? Kolik z nás bude vzpomenuto?
Takto k tobě promlouvám často, aniž bys tušila mou blízkost. Nadechuji se z tebe. Snad jednou naplníš mé plíce těmi vytouženými slovy a já pak exploduji a dozním s vesmírem. Ve smíru. Kdysi jsem věřil, že kdo pláče pro lásku, nedokáže milovat, a teď nevím jestli si to nalhávám nyní, nebo jsem si lhal už tenkrát. Prožívám totiž ztrátu vědomí z telefonů, přání a vzkazů, jenž vadnou před vyslovením. Tvé mlčení do noci (stejně tak jak já (hlupák) mlčíval tolikrát) mně vzdaluje střízlivosti. Samota je tichá, bezejmenná. Obklopuje a svírá. Taková je hranice mezi láskou a nenávistí, která bývá vrytá v písních, básních, životech, hlupotách i dalších klišé. Mnohokrát prožitá, mnohokrát usmrcená…
Nechci už nic jiného, než abys rozuměla všemu, co píšu, co dělám, co prožívám, vždyť právě pod tvým jménem prožívám všechna svá blábolení i bolení. Ty jsi pro mě můj komorní život i nezměrný svět mého sebe nalézání. Celistvé city, jež nosí nepříjemná jména, jako Opora, Potřeba, Nutnost, se mě zatím zřejmě ne(do)týkali. Nechci se změnit, to neumím, chci ale dospět. Dospět k tomu s tebou. Snad už zbytečně pojmenovávám, ale potřebuji slova před (s)prostým soubytím, jelikož z mlčení vznikají nedorozumění a neporozumění. Takhle se měním… Nechci, abys byla němá… A ne má…
Moje monogamně zpívající atletko, moje Bublino, jsi pro mě jako melodie písně, kterou si broukám pořád dokola, ale o níž vím, že ji neumím pořádně zazpívat. A když to udělám, zní to pokaždé jinak. Nikdy ne čistě. Nikdy ne stejně nereálně. Nikdy ne s pocitem posledního poslechu. To jsi. Veď mě, jsi až moc ve mně. Nenech mě zpívat falešně. Vím, že často scházím z rytmů. Příčina? Často jen má hloupost, občas tvé přehlížení maličkosti. Ale pro ty mám své oči. Ty tvé vnímají vše kolem, vše jasné a patrné. Už nechci abys byla mou slepeckou holí, pateticky křičím, že chci s tebou v ruku v ruce kráčet dál a pokud to bude potřeba, tak tě i nést…
Nenaléhám na tebe, má milá, jen celou svou bytostí prosím, věnuj ještě pozornost mým slovům. Miluji tě a nesnesu další mlčení, kterými jen šetříme čas. Odbiji s půlnocí. Chci nad město. Probloudit se v blízkosti nových zítřků….
Žádné komentáře:
Okomentovat