Poslední část mé trilogie. Nyní už ve čtyřech dílech. Ze všeho mi jde hlava kolem. Říkám si, že lepší je moc nemyslet. Měl bych dát spíš na tělo, jelikož to prý bývá spolehlivější. Chodí do školy, sluší mu kabát a nejvíce přijde vhod, když chci utéct do polí. Hlava mi jde kolem, i když mizí v oblacích. Bohužel tělo zůstává (opět?) při zemi a začínají jej bolet záda ze vší té tíhy. Něco co v sobě nosíme o nás dokáže říct daleko více, než prosté spojování slov, které pro každého z nás nabývá jiných kontur. Ale co to vlastně je? Tvář? Ta spíš bývá to poslední, co nám o pocitech člověka něco sdělí. Další z nezodpovězených? Další nezodpovědné hledání příčin? Tohle ve mně přežívá tak hluboko, že nejsem s to (ani za tisíc), to vydolovat sám, natož s pomocí někoho z vás…
Vlastním přespříliš malý prostor na to, abych se mohl kdykoli volně nadechnout. Chci se zbavovat myšlenek, ale příliš věcí kolem mě už má vlastní jména. Uvědomuji si, že mi nyní v mém (ne)pokoji nepatří nic. Vím, že budoucnost není věčná a nechci již věřit ani na minulost, jelikož na ní často až příliš lpím. Začínám si připadat hloupě se svou snahou oslovit v sobě člověka, pospojovat všechny své rozhádané bytosti. Chtěl bych rozjímat, přemýšlet o činech, které ve mně hlodají, ale ke kterým se nikdy neodhodlám, jelikož jsem se stále nenaučil odvaze. K těmto věcem mám však hluboký vztah, neb s (ne)umem sobě (ne)vlastním jej (ne)umím skládat do slov.
Vidím v sobě sraba (idealistu? snílka?), který touží po velkých věcech, vidím (čtu) v deníčku svou lásku k patetickým gestům a kýči. Třese však mnou upřímná touha, že kdybych mohl, obětoval bych se pro to, abych prozřel a žil v souladu se vším, čím jsem byl obdarován. Tebou. Je mi trapně, jelikož jsem ochoten změnit se pouze pod podmínkou, že přitom bude ta, kterou stále miluji. Ale stejně se těmito myšlenkami budu ještě chvíli opájet. V dlouhých nocích, v bezmocích, v emocích, které jsou jako rány do zad. A budu dále tvořit svůj svět z vět takových, jež nedovolí vlastní průzračnost, neb mít ústa plná slov a být prost činů, to ubírá na reputaci a respektu i daleko lepším lidem než jsem já sám.
Nerad na sebe hledím do daleké budoucnosti, tolikrát si mi to připomínala a já tě neposlouchal. Hlupák? Asi ano. Ale vzhledem k mému já jsou všechny pohledy do budoucnosti zbytečné. Jediné, co vím, je skutečnost, že intenzivněji než kdy předtím dospívám k rozhodnutí nedospět. Vždy si měla pravdu. Jen já si nalhával opak. Pročítám-li si své deníky, nejen ty zde světu předkládané, uvědomuji si, že jsem předurčen, nebo spíš odsouzen k věčnému osamocenému hledání prostých odpovědí na milionkrát kladené otázky, na které ostatní postupem času rezignují, přičemž já na ně budu vždy klást největší důraz. Pro tebe však tato cesta není…
Je-li člověk obdarován životem, počíná si často velmi zmateně, neboť nikdy před tím nic podobného neviděl. A v tomto plní úlohu nejdůležitější naši bližníci, kteří nás coby zkušenější uživatele zbavují nejistoty a strachu z chybných kroků a tím předchází našim možným pádům. Ty jsi pro mě ta, která mě s neskutečnou láskou a porozumění provázela posledními třemi roky. Bohužel já vždy (možná nikdy?) nebyl tím samým pro tebe. Po ničem nyní netoužím více, ale člověk, jež nepřijímá život jako něco trvalého, žije bez důsledků, výsledků a vlastně i bez ohledů, který často s podivným zalíbení doufá, že zla, které na sebe často sám přichystává ho srazí ke dnu, neboť tuší, že teprve tam opravdu pozná, které bolesti jsou skutečné a které jen domnělé…Takový nemůže být tvým …
Naučit se naslouchat druhým, přát jim, obejmout je, povzbouzet a stát při nich, když to nejvíce potřebují, i když jim samotným není zrovna přáno, to je úkol pro mé další (lepší?) já. Doposud jsem byl příliš samolibým člověkem a viděl jen to, čemu přikládaly význam vlastní oči a vlastní srdce a nebral ohledy na to tvé. Jelikož to by mě stálo velké úsilí, ke kterému jsem se zkrátka a dobře neměl. Často jsem činil činy, jež jsem záměrně nedotáhnul do konce, jelikož mi hrály do karet vlastní domýšlivosti, či fantazii s níž slévám blízké osudy v jeden celek. Ve svůj život. Nechci již být obviňován z prospěchářství, ze zneužívání tvé důvěry a kdesi cosi, už nechci být obětí svých obětí. Všechny mé výkřiky k tobě byly pravdivé, to mi prosím věř, avšak z důvodu nechtění tvé ztráty. Nechci tě ztratit, miluji tě, ale tuším, že ty mě ne. Už ne ten pravý… jen slepou odbočkou…
Poprvé chci v životě něco čistě nesobecky, aby ti někdo navěky dokázal dát to, co tys dávala po tři roky mně. Chci abys byla šťastná. Takto to nyní cítím, i když si mě pohltila bez rozpaku, a nyní tvoříš z mého těla tříšť a zajatce touhy po tvé blízkosti. Pomlka za pomlkou, odstavec za odstavcem, tak snadno se již ztrácím mezi řečí. Budu-li se příště cítit šťastný, nechám si to pro sebe a ušetřím tak své tělo skličující bolesti ze svěrací kazajky. Jsem jen dítě. Velké dítě odložené v cizí zemi. Moci? Noci? Něco nyní ve mně zemřelo a jsem si jist, že ani láskyplná náruč dívek někde ve slibné budoucnosti moje trosky nedovedou k životu. Sním totiž stále o tobě, o potěšeni z tvých konce rtů, o tvé vpády do mých dlaní, o prosté pohlazení. Se vší upřímností tě miluji tak, jak již nebudu milovat nikoho. Nevěř, ale takový už jsem. Před námi je však jen směsice nekořeněných omluv, nevyřčených výčitek a úsměvů na rozloučení…
Tohle je konec mé trilogie o čtyřech dílech, neb slova už nejsou. Za pár jednotek času opustím své město, které však ve skutečnosti není mé, jen mě s jeho přívětivou ochotou adoptovalo před šesti lety. Nevěřím totiž, že město za okny mého pokoje, je stále týmž městem, který jsem poznával s Bublinou. A tohle je mé poslední fouknutí do bublifuku, poslední jeho výtvor se nyní rozplývá. Končím pateticky, ale vždy přece záleží na člověku samotném, jak k daným věcem přistupuje, jelikož vše v naších očích náleží pouze nám v tom smyslu, jsou-li pro nás přínosem, či ochuzením. Jsou lidé, kterým láska připadá jako přepych. Pro jiné je zase přežitkem. Sám jsem se mezi ně bez pokory řadil. Ale už ne. Ve mně bude nyní láska přežívat bez příčin a bez důvodů k zamyšlení… Jednou se budeme sami sobě smát…
Vlastním přespříliš malý prostor na to, abych se mohl kdykoli volně nadechnout. Chci se zbavovat myšlenek, ale příliš věcí kolem mě už má vlastní jména. Uvědomuji si, že mi nyní v mém (ne)pokoji nepatří nic. Vím, že budoucnost není věčná a nechci již věřit ani na minulost, jelikož na ní často až příliš lpím. Začínám si připadat hloupě se svou snahou oslovit v sobě člověka, pospojovat všechny své rozhádané bytosti. Chtěl bych rozjímat, přemýšlet o činech, které ve mně hlodají, ale ke kterým se nikdy neodhodlám, jelikož jsem se stále nenaučil odvaze. K těmto věcem mám však hluboký vztah, neb s (ne)umem sobě (ne)vlastním jej (ne)umím skládat do slov.
Vidím v sobě sraba (idealistu? snílka?), který touží po velkých věcech, vidím (čtu) v deníčku svou lásku k patetickým gestům a kýči. Třese však mnou upřímná touha, že kdybych mohl, obětoval bych se pro to, abych prozřel a žil v souladu se vším, čím jsem byl obdarován. Tebou. Je mi trapně, jelikož jsem ochoten změnit se pouze pod podmínkou, že přitom bude ta, kterou stále miluji. Ale stejně se těmito myšlenkami budu ještě chvíli opájet. V dlouhých nocích, v bezmocích, v emocích, které jsou jako rány do zad. A budu dále tvořit svůj svět z vět takových, jež nedovolí vlastní průzračnost, neb mít ústa plná slov a být prost činů, to ubírá na reputaci a respektu i daleko lepším lidem než jsem já sám.
Nerad na sebe hledím do daleké budoucnosti, tolikrát si mi to připomínala a já tě neposlouchal. Hlupák? Asi ano. Ale vzhledem k mému já jsou všechny pohledy do budoucnosti zbytečné. Jediné, co vím, je skutečnost, že intenzivněji než kdy předtím dospívám k rozhodnutí nedospět. Vždy si měla pravdu. Jen já si nalhával opak. Pročítám-li si své deníky, nejen ty zde světu předkládané, uvědomuji si, že jsem předurčen, nebo spíš odsouzen k věčnému osamocenému hledání prostých odpovědí na milionkrát kladené otázky, na které ostatní postupem času rezignují, přičemž já na ně budu vždy klást největší důraz. Pro tebe však tato cesta není…
Je-li člověk obdarován životem, počíná si často velmi zmateně, neboť nikdy před tím nic podobného neviděl. A v tomto plní úlohu nejdůležitější naši bližníci, kteří nás coby zkušenější uživatele zbavují nejistoty a strachu z chybných kroků a tím předchází našim možným pádům. Ty jsi pro mě ta, která mě s neskutečnou láskou a porozumění provázela posledními třemi roky. Bohužel já vždy (možná nikdy?) nebyl tím samým pro tebe. Po ničem nyní netoužím více, ale člověk, jež nepřijímá život jako něco trvalého, žije bez důsledků, výsledků a vlastně i bez ohledů, který často s podivným zalíbení doufá, že zla, které na sebe často sám přichystává ho srazí ke dnu, neboť tuší, že teprve tam opravdu pozná, které bolesti jsou skutečné a které jen domnělé…Takový nemůže být tvým …
Naučit se naslouchat druhým, přát jim, obejmout je, povzbouzet a stát při nich, když to nejvíce potřebují, i když jim samotným není zrovna přáno, to je úkol pro mé další (lepší?) já. Doposud jsem byl příliš samolibým člověkem a viděl jen to, čemu přikládaly význam vlastní oči a vlastní srdce a nebral ohledy na to tvé. Jelikož to by mě stálo velké úsilí, ke kterému jsem se zkrátka a dobře neměl. Často jsem činil činy, jež jsem záměrně nedotáhnul do konce, jelikož mi hrály do karet vlastní domýšlivosti, či fantazii s níž slévám blízké osudy v jeden celek. Ve svůj život. Nechci již být obviňován z prospěchářství, ze zneužívání tvé důvěry a kdesi cosi, už nechci být obětí svých obětí. Všechny mé výkřiky k tobě byly pravdivé, to mi prosím věř, avšak z důvodu nechtění tvé ztráty. Nechci tě ztratit, miluji tě, ale tuším, že ty mě ne. Už ne ten pravý… jen slepou odbočkou…
Poprvé chci v životě něco čistě nesobecky, aby ti někdo navěky dokázal dát to, co tys dávala po tři roky mně. Chci abys byla šťastná. Takto to nyní cítím, i když si mě pohltila bez rozpaku, a nyní tvoříš z mého těla tříšť a zajatce touhy po tvé blízkosti. Pomlka za pomlkou, odstavec za odstavcem, tak snadno se již ztrácím mezi řečí. Budu-li se příště cítit šťastný, nechám si to pro sebe a ušetřím tak své tělo skličující bolesti ze svěrací kazajky. Jsem jen dítě. Velké dítě odložené v cizí zemi. Moci? Noci? Něco nyní ve mně zemřelo a jsem si jist, že ani láskyplná náruč dívek někde ve slibné budoucnosti moje trosky nedovedou k životu. Sním totiž stále o tobě, o potěšeni z tvých konce rtů, o tvé vpády do mých dlaní, o prosté pohlazení. Se vší upřímností tě miluji tak, jak již nebudu milovat nikoho. Nevěř, ale takový už jsem. Před námi je však jen směsice nekořeněných omluv, nevyřčených výčitek a úsměvů na rozloučení…
Tohle je konec mé trilogie o čtyřech dílech, neb slova už nejsou. Za pár jednotek času opustím své město, které však ve skutečnosti není mé, jen mě s jeho přívětivou ochotou adoptovalo před šesti lety. Nevěřím totiž, že město za okny mého pokoje, je stále týmž městem, který jsem poznával s Bublinou. A tohle je mé poslední fouknutí do bublifuku, poslední jeho výtvor se nyní rozplývá. Končím pateticky, ale vždy přece záleží na člověku samotném, jak k daným věcem přistupuje, jelikož vše v naších očích náleží pouze nám v tom smyslu, jsou-li pro nás přínosem, či ochuzením. Jsou lidé, kterým láska připadá jako přepych. Pro jiné je zase přežitkem. Sám jsem se mezi ně bez pokory řadil. Ale už ne. Ve mně bude nyní láska přežívat bez příčin a bez důvodů k zamyšlení… Jednou se budeme sami sobě smát…
Žádné komentáře:
Okomentovat