Pustoprázdná

Prožívám zběsilé jízdy napříč bezčasím. Jsem sám, i když návštěva pátého patra byla až příliš školní. Bez dechu s lahví pomerančového džusu, neb džus na rozdíl od destilátů nevede k zapomnění vlastního myšlenkového mění, jsem koukal na svět, který se odtud vždy zdál zbarvován barvami duhy. Ačkoli jsme odtud měli stále blíž k zemi než k nebi, budila naše souzněnost zdání, že se můžeme dotýkat hvězd. Nyní zbývá pouze šeď. První den z mnoha dalších anebo poslední z mnoha předchozích? Zmocňuje se mě stesk, touha po dotyku vzbuzuje mojí představivost, která není zpitá a dává tak prostor k jasným odrazům mysli. Prostým mávnutím ruky jsi mi zmizela navždy. Vím, že jsem včera v tvém bytě byl pouhým hostem, přesto jsem k tobě vzhlížel se skutečnou láskou. Nemám daleko k slzám, když si uvědomím, že dotyky, jímž si tělo podmanilo duši, nebylo nic víc, než podání tvé ruky ze soustrasti. Ty už nemiluješ, jen potřebuješ. Ještě pár minut…

Píši, abych zmírnit samotu, do které zase mířím. A nyní nevím, jestli se s tím smířím. Mám pocit, že kudy projdu, tam zůstávají samoty, jen prázdná místa v minulosti hustě pokreslených mapách. S odkazem na svou lásku ke klišé, patosu i upřímnějším vyznáním, se přiznávám, že tvé úsměvy věnované cizím adresátům mě zbavují střízlivosti. A já nyní v zrcadle vidím jen zbytky tváře, kterou jsem si dnes odnesl s sebou od tebe. Opět se musím obviňovat z mnoha nesourodých činů, ale zároveň jsem hrdý na život, který vedu. A takový jsem asi člověk, podvojný, snad ne zlý, ne však ani úplně dobrý. A mě nyní napadají myšlenky, o nichž bych nepromluvil k nikomu jinému než k tobě. Teď to na mě působí komicky, že hlupák, jemuž na mnohém nezáleží, byl někdy obdivován dívkou tvého vzezření a smýšlení…

Jsem nyní jiným. Pro tebe kdekým? Už nechci být obětí vlastního citu, proto dávám svůj život mezi čtyřmi stěnami k nahlédnutí, sám před všemi, kteří všechny moje části vnímají bez účasti. Kolikrát musí být člověk na světě, aby poznal co znamená mít rád, milovat, souznit? Nemám už odvahu, mířím tak od válu, přiznat si před tvým přiznáním vlastní vinu. Stačila jedna věta a koráb mého světa šel pod hladinu. Vždy jsem si myslel, že je nutné, být na d(n)opád připraven, že stačí jeden pořádný odraz a vrátím se zpět. Ale bylo to jen smýšlení někoho, kdo pořádné pády nezažil. Dno je ve skutečnosti pohyblivým pískem, z nějž je odraz téměř nemožný, neb čím více se snažíte opřít, tím více se boříte do něj. Dno je jen písek, který vás pohltí a čím více v jeho hloubku odmítáte uvěřit, tím více si vás přivlastňuje. Já už věřím…

Umí-li člověk jen vítězit, jediná prohra, která musí zákonitě někdy přijít, jej trvale srazí na kolena a podlehne sebelítosti namísto činům, jež může sám na sobě učinit. Před měsícem jsem nenašel odvahu, abych tě požádal o ruku v ruce s malým kroužkem určeným k tomu, aby navěky uzamkl naše zámky. Každý náš společný den přinášel nová kouzla, objevoval nové bytosti v nás a pak jsme jednou došli k poznání, že jsme vlastníci totožných očí, jimiž pohlcujeme dění kolem sebe. Coby ctitel vzletných doznání s nasládlou chutí konstatuji, že jsem v tvé životadárné a křehké osobnosti našel lásku. Ale nyní již nemám dost odvahy a síly přiblížit se ti. Jsi mou bolestí s tváří člověka. Čekáš. Na mně? Na něj? Na ni? Na pohlazení, nejspíš. Nespíš. Co z nás zbude? Když rány Ho Jí…