Přebývající

Dnes ráno na mě dolehla nesmírná tíha toho, že už jsem na tomhle světě čtvrt století. Jen tak jsem ležel pod dekou a strnule a deprimovaně koukal na strop. Navíc se mi v noci zdál sen, ve kterém si na mě jeden člověk, kterého nemám moc rád (i když mu závidím jistou činnost provozující v jistém kabinetě), počkal s plácačkou na koberce a pak do mě mlátil hlava nehlava, dokud jsem neutekl do hračkářství. Dočkat se v klidu rána tak začíná být čím dál těžší. Většinou jen zavírám oči a snažím se tě vypnout. To jsou samé medu tance, samé rozhodování, když jde o slova, ale samé váhání a nerozhodnost, když jde o to přikročit k činu, a tak tím, že se rozhodnu všechno udělat, ve skutečnosti neudělám nic. Nedělám tak už nic než ona rozhodnutí. A to nutí, nebo nudí? Už nevím. Raději nechávám svou naději na ději. A navíc mi došlo kakao…

Moje vědomí bývá často v bezvědomí a toho využívá moje podvědomí bez svědomí. Přemýšlel jsem, jak asi vypadá vybavování vzpomínek, které si vybavovat nechci. To mi podvědomí do vědomí posílá nějakou vzpomínku a doprovází to přívalem endorfínů (nejspíš z vlastního sebeuspokojení). Vědomí je spokojeno, protože přišlo na něco, na co si nemohlo si vzpomenout, jelikož to někde založilo. Podvědomí je taky spokojeno, jelikož jeho příspěvek se konečně dočká uznání. Pak si ale vědomí uvědomí, jak se daná vzpomínka vyjímá v nějaké přihrádce a vzkazuje žaludku, aby se začal stahovat. Vědomí se poté začne dohadovat s povědomím (proč zrovna tuhle myšlenku!), poněvadž zrovna tohle si nechtělo pamatovat. Vždyť to zastrčilo v mozku pěkně hluboko. Povědomí se naštve a stáhne se do temnějších částí sama sebe, kde sídlí ty nejošklivější věci. A postupně si vytváří novou osobnost z toho, co vědomí vyhazuje. A schizofrenie je na světě…

Když už jsem měl včera narozeniny, tak jsem si trochu užíval. Dal jsem si takovou chvíli příjemného nic nedělání, kterou jsem poté vystřídal chvilkou poflakování. Pak mě to přestalo bavit a šel jsem si raději dát na dort svíčky, protože dort bez svíček je jako… Vlastně ani nevím jako co. Jako hrob bez svíček? Žádné svíčky ale nemám, takže jsem se vrátil ke své předchozí činnosti a chvíli jen tak čuměl do blba (v koupelně před zrcadlem). To mě opět přestalo bavit, takže jsem se zase jen poflakoval. Brzy jsem se ale unavil, takže jsem si dal raději pár minut klidu. Pěkně polehoučku, měl jsem přeci narozeniny. Nakonec dne, posilněn odpočíváním (a kapkou alkoholu) jsem začal psát povídku o člověku, který chce sedět. Chápejte, je to učitel a v kabinetu nemá židli, takže když si chce odpočinout a natáhnout si nohy na stůl, vždycky spadne. Paradoxem je, že kolega od vedle má židle dvě. Na jedné sedí a druhou hladí a zpívá ji. Co zbývá ji? Co zbývá mně? Co zbývá vám? Já už dnes spíš přebývám…