Dohánějící nit

V posledních mrazivých dnech si říkám, že nic nezahřeje tak jako teplo. Hned na začátku se mi někam zatoulala nit, což je můj ustavičný kontakt s přeludem. Už vím, chci psát o ďolíčku pod nosem, aneb nad horním rtem, o té malé strouze v obličeji, jíž sdílíme všichni bez rozdílů. Tam vždy směřují moje první pohledy věnované dívkám. Dnes jsem si uvědomil, že jsem ve vztahu k dívkám dost nejistý. Kdo jiný by řekl „Nechci tě už vidět“, když by chtěl říct „Pořád na tebe myslím a vždy když tě potkám, mám chuť tě políbit, anebo jestli ne tebe, tak alespoň někoho jiného? Kdo jiný by své dívce koupil k narozeninám bonboniéru a pak ji cestou k ní snědl? Kdo jiný by utíkal za trambájí, aby holce řekl, že je nadpozemsky krásná (když ne nadpozemsky, tak alespoň o hlavu víc než já), a nezjistil si, že odjela trolejbusem? A takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Ale už nebudu. Od nynějška se řídím pohádkou o Šipkové Růžence, jenž nás učí nejdřív píchat a až potom líbat. Anebo raději ne…

Pořád mě něco překvapuje. Třeba dnes na zastávce si nějaká paní zoufala, že se jí zaběhl pes. Přesněji, skočil prý do trambáje a odjel neznámo kam. Tak snad věděl co dělá. V pátek jsem si při výrobě buchty zase překvapivě uvědomil, že sfouknout zápalku, když máte v puse bonbon, může být docela obtížné. Alespoň mám zase na co vzpomínat. Potřeboval bych ale spíš spoustu vzpomínek z hlavy dostat. Zvláštní. Vzpomínky přeci nejsou nic víc než neuronové konfigurace na trilionech synapsí. Na vzpomínky si nesáhnu, neucítím je, jako když si na něco opravdu šáhnu. Ale co jsou vlastně fyzické vjemy jiného než další elektrické signály z mozku? Sakra. Najde se něco ve vesmíru, na co by se dalo spolehnout, co by se dalo obejmout, čeho bych se mohl přidržet, až motýli zase zamávají křídly? Znáte to, teorie chaosu, motýl zamává křídly a někde vznikne hurikán. Jen aby na to nepřišli ti motýli, aby se proti lidem třeba nespolčili, stačí že se lidé spolčují proti sobě samým…

Zase mi někde utekla nit. Zítra někdy kolem jedné odpoledne budu už 25 let součásti tohohle všeho, co vidíte kolem sebe. Jen tak z ničeho jsem si poprvé uplácal vlastní dort. Přesněji řečeno uplácal jsem ho proto, protože nikdo jiný by mi ho neuplácal. Tak snad se najde někdo, kdo by ho chtěl třeba sníst. Takže pozor, zítra ve tři odpoledne v 5. patře na Poříčí 9. Bude se tam konat ochutnávka dortu, taky speciální recitace mé nové básně a vrcholem bude dramatický přednes mého života v 25 sekundách. Pokud se nedostavíte, tak pak máte ještě šanci na dort do šesti večer vedle na Poříčí 31 v tělocvičně. Pokud ho do té doby nesníme s fotbalisty. Jinak všem děkuji za čtení (ctění?) hlupot, neb to je pro mě ten nejlepší možný dárek, jelikož není zase tolik očí, které by mě spatřily. A vždy, když čtete, tak každému páru očí v ten okamžik náležím. Zřejmě zcela. A když se tu a tam z noci vyloupne svoboda, či spíš samota, které nelze nenáležet, nitky (už je mám), jimiž propojuji svůj osud s jinými přetrhá, jen násilné slovo, anebo lest. A proto píšu hlupoty…