Nesmírně (ve)smírná

Byl jsem dneska ve hvězdárně a bylo to docela zajímavé. Moje dosavadní znalosti vesmíru by se daly shrnout do jediného poznatku a to, že měsíc je mnohem větší, než nám připadá. Tohle totiž stálo za zapamatování, protože když jsem se někdy s nějakou dívkou koukal na měsíc, mohl jsem hlubokým, tajuplným hlasem říct: „Měsíc je mnohem větší, než nám připadá,“ a ta dívka pak pochopila, že jsem chytrý člověk, který o tom hodně přemýšlel. A nebo pochopila jaké jsem ve skutečnosti pako. Když nyní uvažuji nad svými nesmírnými vesmírnými znalostmi, tak mě také vždy fascinovalo, jak daleko je od nás vzdáleno slunce. Pokud to nevíte, tak se na to někoho zeptejte. Odpověď vás pravděpodobně dost překvapí. A jestli vás nepřekvapí, tak vám to ten, jehož se ptáte, nevysvětlil moc dobře. A pak se třeba zeptejte, jak dalekou jsou od nás hvězdy. To vám pak bude připadat opravdu zajímavé…

Zajímavé jsou i přehrady. Od dětství mě udivovaly, a to možná ještě více než vzdálenost slunce a hvězd od Země. Když jsem teď viděl obrázky jedné přehrady z vesmíru, tak jsem se zamyslel a došel k tomu, že kdybychom šli dostatečně daleko do minulosti lidského druhu, museli bychom tam nalézt nějaké zbloudilé bobří geny. Je to jediné, vysvětlení, které mi dává smysl. V té celé lavině nesmyslů, které nyní provádím. Třeba s Tequilou. Mám rád její chuť, ale mám s ní problém. Kdykoliv se ji napiju, projede mi od zadní části levé oční bulvy až do špičky pravého lokte ostrá bolest a začínám chodit zvláštním způsobem, při kterém narážím do lidí a vrčím na nábytek. A taky zasvěceně diskutuji o kvantové termodynamice, chovu prasat a přehradách. Tak mě (ve)smírně napadá. Tenhle deníček je spíše ozdobné než užitkové povahy. Stejně jako Hubbleův vesmírný teleskop představuje masivní tvůrčí počin lidského génia, ale ve skutečnosti je naprosto k ničemu. Snad jen s výjimkou toho, že se mu někdo tu a tam od srdce (z plných plic?) zasměje. Nemusíte mě za tohle zjištění chválit ani obviňovat, úplně mi postačí, když mi budete rozumět…

Třeba v tomhle. Vždy nastane okamžik, kdy přestáváme být zamilovaní, ať už do člověka, nebo myšlenky, věci nebo příčiny, dokonce i do takové, o které vyprávíte už jen sami sobě celá léta po události, které se týkala. Často jde o drobnost, o špatné slovo, falešný tón, které ve svém důsledku něco znamenají, že něco už nikdy nemůže být takové, jaké to bylo dřív. Pro mě osobně to bylo jedno opilecké střetnutí se s abstinentkou. Tenkrát mě z toho zamrazilo, a mr(a)zí mě to dodnes. Připadal jsem si zrazen tragičností toho okamžiku. Když se nyní ocitám v podobném stavu, připadám si k smíchu. V tomhle stavu mě napadá, že po Tobě budu už navždy ignorovat všechny ostatní dívky. Nebudu je však ignorovat o samotě doma. Svým způsobem budu totiž chtít dát dívkám najevo, že tady pro mě musí být k tomu, abych je mohl náležitě ignorovat. Nemůžu přeci ignorovat někoho, kdo tady se mnou není, protože v tom případě by „ignorování“ ztratilo smysl. Chápete? Takže mě čekají další Lucie v rolích Julie nebo opětovná hledání míst, kde (E)lišky dávají… Dobrou noc…