Přemítací

Dnešní den jsem skoro celý strávil sám se sebou v knihovně, zase tak obnovuji tradiční mix učení, koukání po holkách a přemýšlení maskovanými pod prázdnými pohledy z okna. Kromě toho, že na chvíli vedle mě seděl člověk, který vypadal jak Super Mario a toho, že jsem zakopl na schodech, mě nejvíce zaujal nápis na tričku jedné slečny. Stálo tam: „Jsem prostě úžasná!“ Nebo něco podobného. Mé překladatelské schopnosti totiž nejsou úplně nejlepší, přestože si pořád něco překládám. Zkoušky, věci ve skříní a tak. Ale zpět k tomu nápisu. Byla ta slečna vážně tak úžasná? Je určitě pravda, že když si dá někdo na tričko něco natisknout, pak to téměř určitě není stoprocentní nepravda, jinak napsáno, je to více než pravděpodobně poměrně určitě ne tak docela lež. Bohužel, než jsem si tuhle myšlenku v hlavě zformuloval, byla ta slečna pryč a já tak nemohl vyzkoušet, jestli trička umí lhát. Tři tečky…

Při dalším přemýšlení nad vším děním kolem mě i ve mně, jsem se jen tak zběžně pročítal novinami a přitom tak různě blbnul. Je to takový můj „blbstorming“. A dnes to teda pěkně bouřilo. Jednou mě to asi dovede někam do blázince. Zatím bývám chorý jen tělesně, ale až se stanu churým duševně, pak tělo bude uvnitř a duše vně. Ono, když přemýšlíte o tom, jestli v Pobřeží slonoviny, chodí sloni pro noviny, o tom, jestli nefrustrují skiny jejich černé stíny, či o tom, jestli budu mít štěstí, když mi dá kominík pěstí, tak si nemůžete být svou duševní stránkou příliš jistí. Navíc pořád je má duše v Ní. Ale tyhle strachy jsou snad běžné. Nejsou to žádné mé fobie, spíše jen fábie. Fábie má taky každý ne? V tomhle svém přemítáním jsem pokračoval i po cestě domů, a i přes vyrušování nejrůznějších maskotů a sběratelů přebytečných mincí, jsem si uvědomil, že sochy spolu často sousoší. Tři tečky…

Je zvláštní, že když si někdo stojí za svým, tak pak většinou leží a usedavě pláče. Proto bych nikdy nechtěl ustat v pohybu, zatuhnout a nakonec se třeba rozpadnout. Začínám si dneškem plnit své sny, jelikož čas mě neúprosně dohání. Začínám pěkně pomalu, takže od upečení vlastní banánové buchty, se dostanu k výletu do Vídně za pandami, pak snad Anetě Langerové řeknu vtip o zajíci, který šukal lvici, taky se zabahním v Glastonbury, potom bych mohl začít učit děti matematiku v Tanzánii a jednou si snad udělám pěkný večer s dvěmi švédskými letuškami a velkým množstvím šlehačky. Zatím ale vytáhnu alespoň tu buchtu z trouby. A ještě jedna věc. Mé přemítání pokračuje i teď, když koukám na fotky visící na zdi, přičemž si uvědomuji, že jen na fotkách mohou být naše dívky věrné, jelikož ve skutečnosti jsou přeci trojrozměrné… Tři tečky?