Tak už vím, proč se probiotikům, říká probiotika. Musíme se k ním totiž probít. Já se teď probíjel tak dlouho, až jsem se polil. Kdybych věděl, co mě čeká, tak bych to vůbec nekupoval. A oslím můstkem se dostávám k tomu k čemu chci. Snaha předvídat budoucnost je totiž předem ztracená záležitost. Ovšem se stále se zvyšující měrou je to hra, kterou musíme všichni hrát, poněvadž svět se mění závratnou rychlostí a my potřebujeme mít alespoň nějakou představu o tom, jaká ta budoucnost vlastně bude, protože to budeme my, kdo v ní budeme žít. Pravděpodobně už příští týden. Já tak nějak matně tuším, co budu dělat příští týden, ale co příští život? Proto jsem vyrazil do matky našich měst. Mimochodem, kdo je otec? A když už o tom píšu, kdo otravný strýček, který si půjčuje peníze?
Ještě než jsem dorazil matku, teda pardon, než jsem dorazil do matky, tak jsem si na brněnském nádraží koupil časopis na krácení cesty. Nevím jak vy, ale osobně považuju reklamní inzeráty v časopisech za velký problém. Ve skutečnosti je nesnáším. Utápějí samotný text časopisu, který je často redukován na kalný, šedivý, malý pramínek namáhavě protékající mezi obrovskými, zářícími stránkami, které přitom řvou, jen aby přitáhly vaší pozornost k věcem, které nechcete. První věc, kterou vždycky po zakoupení časopisu udělám, je pořádné vytřepání nad košem, abych se zbavil všech těch kupónů, sáčků, balíčků, cédéček a labradořích štěňat zdarma, které časopis činí asi stejně tak tlustý a nepraktický jako výstřížkové alba vašich babiček…
Když už jsem se zbavil všech těhle serepetiček a přečetl celý časopis, tak mi stále zbývalo dost času do cíle. Tak jsem jen koukal a přemýšlel. Pořád mám v mobilu fotku jisté madam a vždy když na ní koukám, tak uvadám. Ne neuvadám, jen jsem chtěl použít tenhle rým. Myslím, že je z nějaké písničky. Snad nevadí, že takhle odbočuju. Jestli ano, tak byste asi měli číst někde jinde. Ale zpět. Vždy, když si jí prohlížím, tak zjišťuju, že její oči mi jí připomínají, její vlasy mi jí připomínají, její úsměv mi jí připomíná, a její nos a uši taky. Ale celá mi už nepřipomíná nikoho.
Ještě taková věc ke kupění v kupé. Když jsem pokračoval v nezávazné koukání a přemýšlení, tak jsem si uvědomil, že cestovat vlakem vyžaduje i trochu „umění“ psychologie. Vždy když nastoupíme do vlaku a jdeme pak chodbičkou, tak nakukujeme do jednotlivých kupé, abychom věděli kam se usadit. Vyloženě do nich ale necivíme, spíše jen tak nedbale očima přelétáváme. Nesmíme totiž na sobě dát znát, jestli se nám k těm lidem tam chce, nebo ne. Hlavně žádné zaváhání! To raději pokračujeme dál. Když si ale nikde nevybereme (nebo je plno), musíme zvolit potupný návrat. To je podle mě dvojí prohra. Lidem v kupé na sebe prozradíte, že se vám k nikomu jinému nechtělo a zároveň jim svým už druhým příchodem naznačíme, že ani oni nebyli naše první volba. Jak z toho ale ven?
Jestli vás zajímá jak bude vypadat moje budoucnost, tak čtěte hlupoty, jelikož sám nevím, kde nakonec skončím. Ale cesta do Prahy za tuhle hlupotu snad stála. Dnes už jsem zase provozoval jiné hlouposti. Po dlouhé době jsem si byl zaplavat a nebylo to úplně špatné. K plavání jsem měl vždy zvláštní vztah. Jako dítě jsem to dělal závodně, když jsem byl starší, tak jsem si uvědomil, že plavání je jen sebeobrana. Sebeobrana proti utopení. A když už jsem se nevešel do starých plavek, tak se plavání pro mě stalo stejně oblíbenou činností jako pletení a výroba sádrových kachniček. Jelikož se poslední dobou trochu měním, navíc jsem asi po třech letech opět viděl své břišní svaly, tak asi začnu plavat i ve vodě. Nejen v životě. Jen mě ne neměně…
Ještě než jsem dorazil matku, teda pardon, než jsem dorazil do matky, tak jsem si na brněnském nádraží koupil časopis na krácení cesty. Nevím jak vy, ale osobně považuju reklamní inzeráty v časopisech za velký problém. Ve skutečnosti je nesnáším. Utápějí samotný text časopisu, který je často redukován na kalný, šedivý, malý pramínek namáhavě protékající mezi obrovskými, zářícími stránkami, které přitom řvou, jen aby přitáhly vaší pozornost k věcem, které nechcete. První věc, kterou vždycky po zakoupení časopisu udělám, je pořádné vytřepání nad košem, abych se zbavil všech těch kupónů, sáčků, balíčků, cédéček a labradořích štěňat zdarma, které časopis činí asi stejně tak tlustý a nepraktický jako výstřížkové alba vašich babiček…
Když už jsem se zbavil všech těhle serepetiček a přečetl celý časopis, tak mi stále zbývalo dost času do cíle. Tak jsem jen koukal a přemýšlel. Pořád mám v mobilu fotku jisté madam a vždy když na ní koukám, tak uvadám. Ne neuvadám, jen jsem chtěl použít tenhle rým. Myslím, že je z nějaké písničky. Snad nevadí, že takhle odbočuju. Jestli ano, tak byste asi měli číst někde jinde. Ale zpět. Vždy, když si jí prohlížím, tak zjišťuju, že její oči mi jí připomínají, její vlasy mi jí připomínají, její úsměv mi jí připomíná, a její nos a uši taky. Ale celá mi už nepřipomíná nikoho.
Ještě taková věc ke kupění v kupé. Když jsem pokračoval v nezávazné koukání a přemýšlení, tak jsem si uvědomil, že cestovat vlakem vyžaduje i trochu „umění“ psychologie. Vždy když nastoupíme do vlaku a jdeme pak chodbičkou, tak nakukujeme do jednotlivých kupé, abychom věděli kam se usadit. Vyloženě do nich ale necivíme, spíše jen tak nedbale očima přelétáváme. Nesmíme totiž na sobě dát znát, jestli se nám k těm lidem tam chce, nebo ne. Hlavně žádné zaváhání! To raději pokračujeme dál. Když si ale nikde nevybereme (nebo je plno), musíme zvolit potupný návrat. To je podle mě dvojí prohra. Lidem v kupé na sebe prozradíte, že se vám k nikomu jinému nechtělo a zároveň jim svým už druhým příchodem naznačíme, že ani oni nebyli naše první volba. Jak z toho ale ven?
Jestli vás zajímá jak bude vypadat moje budoucnost, tak čtěte hlupoty, jelikož sám nevím, kde nakonec skončím. Ale cesta do Prahy za tuhle hlupotu snad stála. Dnes už jsem zase provozoval jiné hlouposti. Po dlouhé době jsem si byl zaplavat a nebylo to úplně špatné. K plavání jsem měl vždy zvláštní vztah. Jako dítě jsem to dělal závodně, když jsem byl starší, tak jsem si uvědomil, že plavání je jen sebeobrana. Sebeobrana proti utopení. A když už jsem se nevešel do starých plavek, tak se plavání pro mě stalo stejně oblíbenou činností jako pletení a výroba sádrových kachniček. Jelikož se poslední dobou trochu měním, navíc jsem asi po třech letech opět viděl své břišní svaly, tak asi začnu plavat i ve vodě. Nejen v životě. Jen mě ne neměně…
Žádné komentáře:
Okomentovat