Mimo ní

Všimli jste si někdy toho, že sestry v nemocnici neznají bratra? Moje tělesná schránka dostává v posledních dnech pořádně zabrat. Poznávám, že existuji okamžiky, kdy i ten nejráznější člověk cítí, že už nedokáže dál bojovat s osudem, kdy se zdá, že všechno stojí proti němu a že jedinou cestou je důstojný ústup. Ale k důstojnému ústupu je potřeba jedné zásadní věci. Musíte znát cesty ven. A právě tato znalost mi chybí. Moje cesty jsou totiž špatně značeny, a proto nyní sedím doma, píšu tuhle hlupotu a vypadám hloupěji než kdokoliv od stvoření světa. Konečně jsem si ale uvědomil, že mám větší nadání než jiní lidé, pokud jde o nešťastná zakončení vět… A navíc trpím nespavostí, se které se nemůžu vyspat…

Když jsem se dnes ráno vracel domů, viděl jsem něco vážně divného, a proto se ptám: „Můžou mít havrani záchvat melancholie?“ V životě jsem neviděl hejno ptáků, které by vypadalo tak unuděně. Myslím si, že člověk (a asi ani havran) nemá nikdy dobrý pocit, když je přehlížen, dokonce ani tehdy, když si to zaslouží. Je to jako, když šlápnete do prázdna tam, kde předpokládáte schod. V přítomnou chvíli mírní mou bodavou bolest do určité míry, ale zase nijak výrazně, skutečnost, že mě napadl námět na povídku s názvem buď Mimoni nebo Mimo ní. To bude záležet na mém pohledu na svět. Ustavičně si totiž připomínám skutečnost, nakolik neskonale odlišným místem je svět, je-li nazírán z bodu nacházejícího se pouhý metr doleva ode mě…

Takže ta povídka. Podivný chlapík, jehož konverzace je na úrovni natahovacího autíčka (potřebuje často natáhnout), řeší neřešitelný problém s dívkami. Jednu (ne)miluje a chtěl by s ní strávit zbytek života, ačkoli ho podváděla, lhala mu a vzala si jeho oblíbenou figurku z Kinder vajíčka. Druhá ho neskutečně přitahuje, a přesto, že je k němu svolná není volná a on má své podivné zásady. A se třetí je mu „jen“ dobře. Nic víc, nic míň. Zatím jsem se dostal jen do bodu, kdy tenhle chlapík odjíždí do Afriky, aby si tam nechal narůst Hemingwayův plnovous a získal tím jeho známý suchý prozaický styl, i když by se rád vyhnul okoralým rtům. Mělo by to končit asi tím, že se jednou náhle probudí nahý na matraci uprostřed Atlantického oceánu…. No jo, život je plný utrpení, bolesti a zrad. A navíc. Proč je sakra tak krátký?

Zajímalo by mě, do jaké míry ovlivňují práci spisovatelů jejich soukromé záležitosti. Plyne-li život hladce, mají jejich práce z tohoto poklidného období optimistické zabarvení? A když se jim nedaří, vychrlí z toho na své čtenáře chmury? Kdyby třeba Bukowski vyhrál v loterii, tak by psal jinak, nebo kdyby Jirotku bolely zuby, tak by byl Saturnin masový vrah? Nakonec myslím, že ti špičkový pravděpodobně dokáží udělat čáru mezi sebou a svým životem. Moje čáry jsou čerchované, takže hlupoty jsou lehké humorné dílka, jako když svlíkám z dívek tílka. Tu a tam ale mám chuť všem ukázat z nenadání své nadání v oblasti patosu a kýče. A proto vím, že psát pravdu je trapné, ale lhaní je ještě trapnější, a taky, že kdybych skončil s dívkami, které si zasloužím, čekaly by mě zlé časy. A tohle píše člověk, který celou dnešní noc strávil na kopci nad městem, čekáním na východ slunce…