Šířka Adélka

Mám pocit, že se znova vracím do dětství, jelikož z nezištných (čtěte alkoholových) pohnutek jsem slíbil neznámé dívce pohádku. Neznáme, avšak blonďaté a modrooké, což je kombinace, jež dokáže vědomí roztáhnout do nesmírných šířek a délek. Je zajímavé, že obličej při těchto vědomých toulkách vědomí, získává ten nezaměnitelný výraz Pavlovových psů čekajících na zvonění. Ale abych se vrátil k mému dětství, kdysi jsem psal holkám pohádky, jelikož jsem po holkách něco chtěl. Kluci vlastně po holkách pořád něco chtějí. Na oplátku oplatku? Já teď třeba chci být ctěn. Nebo čten? A prý že nezištný… Začněme ze široka…

Bylo, nebylo, za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero nákupními středisky leželo království Bob, ve kterém broskve nebyly broskve, ale jablka s kobercem. A v něm žil král Bob a královna Taky Bob. A žili šťastně, jelikož za hrad nemuseli platit tržní nájem. Jednoho dne však proradný královský bytový architekt Ne Bob, proměnil královnu a taky Boba v ortopedické vložky. Království upadlo do chaosu, jelikož bez Boba nemohl nikdo nic dělat. Jen zpívat píseň „Imagine“ imaginárnímu broukovi. Jediný kdo mohl Bob zachránit byl Skoro Bob, zavrhnutý královský syn, který dal před vládnutím přednost břichomluvectví. Skoro Bob se tak vydal na cestu plnou dobrodružství, lásky, silničních uzavírek a mumlání. Nebyl to totiž zas tak dobrý břichomluvec.

Teď by měla následovat další pasáž popisující dobrodružnou cestu Skoro Boba, ale nějak se nedokážu soustředit. Je mi docela zima, takže zabalen do deky a s horkým kakaem, jež dokáže přenést mou mysl do jiných období, se snažím vypotit pár dalších smysluplných vět, neb svět si to prý žádá. Ale zima bodá jako oči dávných lásek. Neúprosný je i zvuk kapající vody v topení a dokonce se mi zdá, že se za okny míhají cizí postavy. Ty však zřejmě vytváří má ustrašená mysl, nejspíše z důvodu toho, aby zahnala mou místní samotu. Bílá zeď, rozházené papíry s několik let starými poznámkami a snaha posunou Skoro Boba na jeho cestě, mi nyní v neustálých vlnách drancují vědomí. Navíc už je dost pozdě a abych neusnul, tak co chvíli žádám své ruce o ujištění, že ještě souvisí s mým tělem. Tak tedy ještě náležím, dýchám a tvořím hlupotu, abych prorazil to neúprosné temno. Zřejmě na něco čekám…

Bob si připadal celý zmatený. Všechno, co odjakživa cítil ze světa kolem sebe, jako by náhle bylo smeteno přívalem vody a nahrazeno čímsi neznámým. Byl by řekl, že má halucinace, až na to, že takové slovo neznal, a vlastně neznal žádné slovo. Dokonce ani nevěděl, že se jmenuje Bob. Jméno bylo jen zvukem, který slyšíte, a nemělo onen hutný, opojný stav něčeho, co je opravdu něčím. Měl pocit, jako by se celý svět kácel dozadu a řítil se mu na hlavu, a Bob si nemohl pomoci od pocitu, že tohle by svět dělat neměl a že je to velice, ale opravdu velice divné a znepokojivé. Pocítil náhlé nutkání rozběhnout se proti něčemu, jenže se nemůžete rozběhnout proti znepokojivé nejistotě…

Ztrácím své jistoty, zklamal jsem a pohádku dnes nedopíšu. Stojím nyní na (ne)jisté křižovatce, na jedné straně se vydám po stopách Skoro Boba, po té druhé pak budu pokračovat v popisu pocitů ortopedické vložky. Asi jsem vážně zestárl a nedokážu dopsat pohádku (a ani vést hádky), na druhé straně mám možnost psát pohádku na pokračování (třeba s vaší pomocí) a tím být třeba dále ctěn (čten?) blonďatými a modrookými slečnami, což se musím přiznat, byl vždy jeden z mých životních cílů. Ty další pak byly nechat se ctít brunetkami, zrzkami a černovláskami. Když tak o tom uvažuju, tak jsem si asi nikdy nekladl příliš vysoké cíle. Přeci jen jsem poměrně malý člověk. Prý jen přízemní typ s hlavou v oblacích… Tak to jen něco o výšce. Ale co napsat o šířce? A délce...