Skrytá pod (slo)víčky

Rád schovávám své dění pod (slo)víčka, líbí se mi na tom ta určitá neurčitost, která nutí ostatní k přemýšlení. Vždy budu raději pokládat nejasné otázky, než přicházet s jasnými řešeními. Řešení totiž záleží na lidech, jenž se mi pokoušejí pod (slo)víčka nahlédnout. V našich vlastních pohledech a soudech se pak nejlépe odráží to čím jsme. To čím jste? Ať už bývalé lásky, současní bližníci, dočasní souzněnci, či jen náhodní (ne)hodní kolemjdoucí. Člověk je podle mě setkán z setkání a já jsem rád za každou novou nitku. A to přesto, že po každém oslnění přichází oslintání a vyplivnutí. Takže pokud se vám hlupoty zdají depresivní, tak jste možná příliš depresivní, pokud se vám zdají hloupé, tak nejspíš máte pravdu, pokud se usmíváte, tak vám závidím, pokud se vám zdá, že by to chtělo více kakaa, tak jste mi asi nejblíže… I když pravda je prý ukrytá v melounovém cukru…

Všimli jste si někdy toho, jaké existuje neuvěřitelné množství prožitků, myšlenek a situací, které jsou každému povědomé, ale nikdy nebyly řádně identifikovány jednouše pro to, že pro ně neexistuje název. A když pro něco nemáme název, tak si pak myslíme, že tyhle věci se stávají jen nám. Takže onen vzdáleně nepříjemný pocit, který zažívám, když se posadím na sedadlo, které je ještě teplé od pozadí někoho jiného, je stejně reálný jako ten, když se na mě z křoví vyřítí rozzuřený pes, ale dosud má pojmenování jen ten druhý. Ten druhý je strach, ale jak říkat tomu prvnímu? Nebo určitě znáte situaci, kdy stojíte v kuchyni a marně přemýšlíte, pro co jste tam vlastně přišli. Stává se to snad každému, ale protože pro to neexistuje slovo, každý si myslí, že to je něco, co se stává jenom jemu, a že je tudíž stupidnější než jiní lidé. Teď jenom doufám, že ty pocit znáte a že mi třeba poradíte, jak jim říkat. Bylo by fajn zjistit, že existují stejně stupidní lidé jako já…

„Já“ je slovo, které používáme docela často, proto se nám asi vyslovuje tak snadno. Většina slov, která používáme často, jako třeba pes, kočka, dům, auto, či strom, se nám říkají snadno. Řeřicha je ale naopak slovo, které nepoužíváme často („já“ určitě ne), a když už ho používáme, tak z toho máme pocit, jako bychom měli k sobě zuby slepené karamelkou. Kdyby se třeba autům říkalo „řeřichy“ místo „auta“, tak bychom o nich skoro vůbec nemluvili. Všichni bychom říkali: „Koukej, tam stojí pěkný dům!“ nebo „Hele, tamhle leze kočka!“, ale když by kolem projela řeřicha, asi bychom nejspíše řekli: „Není už náhodou čas na svačinu?“ a vůbec bychom se o něm nezmínili, jakkoli by mohlo krásně vypadat. A co tím vším chci napsat? Vlastně nic, jen tak přemýšlím. Jo a řeřicha neznamená, že je něco k sobě slepené karamelkou, i když to tak zní. Řeřicha je prý bylina… kobyla, býk.

Cokoli se děje, děje se. Cokoli, co v průběhu svého dění způsobí, že se stane něco jiného, způsobí, že se stane něco jiného. A cokoli, co v průběhu svého dění způsobí, že se to samé stane znovu, stane se znovu. Proč se to ale děje mě? Všechno kolem mě je nyní neurčité, a já tak zase utíkám před dívkami na trambáj. A píšu podivné hlupoty. Třeba o tom, že některé věci snové, by měly zůstat navěky ve snech. Proč přicházet o múzy? Možná jednou budu litovat, ale vím, že v souboji sama se sebou nelze nikdy zvítězit. Proto si chci alespoň zachovat tvář. Navíc jsem člověkem, který určitými city šetří, což nedovolí být součástí tří. Promiň(te), ale už vím, proč tak často znevažuji vážné věci. Humor je pro mě jediným prostředkem, jímž vyjadřuji věci, které bych jednoduše nedokázal vyjádřit jinak. Snad jednou pochopíš ty i vy. Jeden člověk, prý řekl: „Snad jednou to půjde.“ Snad měl pravdu. V mém případě tak očekávám, že až se příště zamiluju, tak mě právě bude čekat let švédskými aeroliniemi… Nabídne mi někdo kakao?