Rozveselovací

Dnes jsem měl celý den chuť hrát si s legem. Nebo s vojáčky. Asi bych se spokojil i se šlehačkou a česko-švédským slovníkem. Pokud si myslíte, že bych k tomu měl teď něco (nebo spíš někoho letu schopného) přidat, tak ne. Bohužel žádné lego, vojáčky ani česko-švédský slovník u sebe nemám. I když v lednici je šlehačka, ale zase vlastním jen česko-anglický slovník, a to v kombinaci se šlehačkou není taková sranda. Tak jsem alespoň své jméno zvěčnil do sněhu před knihovnou filozofické fakulty. Jsem trochu (l)egoista, takže když se někdo podívá z knihovny na dvůr, uvidí Péťu. Alespoň část mě si užívá (s)něhu. A jelikož nyní prožívá osoba pro mě nejdůležitější jistý splín, tak zkusím dosti nesourodě napsat několik veselých řádek. A to bez vesel.

Byl jsem si v pondělí před tréninkem zaběhat a když jsem tak pobíhal mezi sady, vyřítil se na mě velký pes. Ten pes byl dost zvláštní, pohyboval se způsobem, jako by ho nakreslil sám Walt Disney a nakonec udělal věc, o které jsem si vždycky myslel, že se jí říká skákání, jenže ve skutečnosti se jedná o pružení. Tuhle chybu jsem si uvědomil teprve nyní a budu si muset v duchu přehrát celé úseky svého života, abych viděl, jaké zmatky a nedorozumění jsem v důsledku své nevědomosti napáchal. Abyste pochopili, pružení znamená, že pes vyskočí do vzduchu všema čtyřma nohama najednou. Dám vám dobrou radu, neopouštějte tento svět, aniž byste viděli velkého černého labradora jak pruží ve sněhu… A když už jsem u zvířat. Víte, co by kocour napsal do seznamky? Ne? Co třeba tohle: „Kočky, pojďte si užít, žijeme jen sedmkrát!“

Mám dost placatý nos a v dětství si mě kvůli tomu dost dobírali. Navíc jsem si ho jednou dokázal zlomit vlastním kolenem. Pokus o pružení. Třeba že to byl výkon naprosto výjimečného rázu, srovnatelný s dobytím (zde si dosaďte něco podle své libosti), musel jsem dva týdny chodit s takovým divným krytem. To jsem si pak bezstarostně hrával na silnici, neopatrně zacházel s kuchyňskými noži a na nástupišti vlakového nádraží postával nebezpečně blízko kolejiště, bohužel však bez jakékoli újmy na zdraví. Byly tak z toho dva týdny toho nejhlubšího pokoření. Po čase jsem svůj nos zachytil v páru otočných zrcadel a musel jsem připustit, že je aktuálně dost legrační. Od toho okamžiku si mě děti přestaly dobírat kvůli mému nosu a začaly si mě místo toho nemilosrdně dobírat kvůli tomu, že jsem pronášel slova jako "aktuálně", která do té doby nikdy neslyšely. Nebyla totiž aktuální.

Nesnáším, když se mě někdo ptá, kam chodím na svoje hlupoty. Jedinou správnou odpovědí na tuhle otázku je nejdříve se zhluboka nadechnout, ustálit rytmus svého srdce, naplnit svou mysl pokojnými, uklidňujícími představami prozpěvujícího ptactva a modravých zvonečků na jarních lukách, a pak ze sebe dostat: „No to je velice zajímavé, že se na to ptáš“, načež se totálně zhroutíte a neovladatelně se rozkašlete. Prostě nemám rád vysvětlování. Mám pocit, že kdybych měl každému vysvětlovat všechno to co dělám, tak bych pak už jenom vysvětloval. A pak by se mě někdo zeptal, proč všechno co dělám, pořád dokola vysvětluju. Tohle je asi ten koloběh života. Tak se prosím už (s)měj, neb slzy způsobené smíchem bývají prý sladší. A ty přeci sladké ráda. Takže už alespoň vím, na co využiju tu šlehačku…