Další střípky

Času se nedostává. V pozítří touhle dobou budu snad plesat z toho, jak si jiní v Bobby centru plesají. A doufám, že mi to nikdo a nic nepřekazí, protože když se nevyvede ples, do konce života budu obývat jen les. Kdyby mi někdo před lety řekl, že budu pořádat akce pro dva tisíce plesajících, tak bych se mu upřímně vysmál. Dnes je to za dva dny skutečnost a já se bojím, zdravě, ale opravdově. Prožívám nyní chvíle, kdy je člověk vděčný člověku za střízlivé slovo. Za přítomnost. Upřímnost. I další rovnosti. Trochu nerovně se však ke mně zachovala jedna paní ze studijního, která mi vyčetla, že se točím a vozím na židli. Co je to za svět, kde se člověk při prodeji lístků na ples, nemůže točit na židli? Určitě ne takový, který bych chtěl obývat. Tak mě napadá, pojďme se sejít. Někdy někde, i jen tak, udělat si svůj svět. Napište místo. Podle všeho nejlíp brněnské okolí. Neb jak již bylo zmíněno, času je pramálo. A co Bob…

Skoro Bob si dobře pamatoval první setkání s Krásnou. Bylo to na královské párty, po které se ztratil matčin diadém. Byla provokativně krásná. Nesnášel krásné ženy, rozčilovaly ho svým půvabem, svým šarmem, svou odzbrojující roztomilostí a především pak svým zatvrzelým odmítáním jít s ním někam na horké kakao. Krásná se mu však líbila od okamžiku, kdy ji míjel u stolu s humrovými chlebíčky. Po prvním pohledu si ji chtěl vzít, po druhém pak zavrhnul myšlenku, že jí ukradne poslední humrový chlebíček, který si těsně předním vzala. Než stačil cokoliv říct, zmizela svým vlastním blonďatým, štíhlým a pružným způsobem někam pryč. Všiml si jen jejího ďolíčku pod nosem, té strouhy nad horním rtem, který ho vždy na dívkách fascinoval. Nevšimnul si však barvy jejích očí. Byly snad modré? Tohle je peripetie snad každého muže. Zbytek párty se pak nesel v duchu jeho nepovedeného břichomluveckého vystoupení. Když se unaven vracel do svého pokoje, uviděl Krásnou ještě jednou. Bylo mu zvláštní, že ji vidí na hradě tak pozdě, oblečenou v přiléhavém černém oblečku a navíc s matčiným diadémem, ale při pohledu na ní myslel jen na jediné. Ano, byly modré…

Bude Bob pocházel z bohaté rodiny a již od dětství chtěl být profesionálním informátorem. Dokonce zamlada chodil na hodiny správné výslovnosti, aby mohl informovat dostatečně zřetelně. Jednou se své mamince svěřil: „Ty jo, jak já rád práskám lidi!“ „Ale proč?“ ptala se maminka. „Nevím. Bonznout je. Píchnout na ně něco.“ Bude Bob (s)prostě donášel na všechny čistě pro donášení samo. Neodpustitelné zlo? Jeho nejlepší přítel zase s radostí bouchal lidi zezadu do zad a pak to s úsměvem popíral. Zdá se, že se Bob dělil na lidi dobré a zlé. Dobří klidněji spali, zato v přes den si více užívali ti zlí. Bude Bob soudil, že ať patří do kterékoli z těchto skupin, ta druhá je na tom určitě lépe. Nyní ležel po krk zahrabán v Údolí Fénixů a čekal na smrt. Smrt byla pro Bude Boba vždy něčím, co se stává jiným, většinou starým nebo tlustým lidem, a až teď si uvědomil, že on sám už nebude, zato ten proradný Ne Bob s tím svým obličejem, který vypadá jako něco z jídelníčku v čínské restauraci, tu bude dál. Bude Bob zpanikařil a omdlel. Když znova procitnul, uviděl před sebou chlápka, který měl na ruce maňáska ve tvaru slepice…