Nenarostlá

Představte si louži, která se jednoho rána probudí a pomyslí si: To je ale zajímavý svět, co se v něm nacházím – zajímavá jamka, ve které jsem – jak mi hezky pasuje, že ano? Ve skutečnosti mi pasuje až neuvěřitelně dobře, to musel udělat někdo schválně pro mě, abych se do ní tak krásně vešla!“ Tohle je podle mě tak silná myšlenka, že s tím jak na obloze vychází slunce a ohřívá vzduch a loužička se stává menší a menší, stále zuřivě lpí na představě, že všechno bude v pořádku, protože tento svět byl určen k tomu, aby ji měl v sobě, byl postaven k tomu, aby ji měl v sobě, takže okamžik, kdy zmizí docela ji zaskočí. Myslím, že na něco takového bych si měl dávat pozor i já. Vnímám totiž svět v jistém úhlu pohledu, většinou jen z výšky do které jsem narostl, a často ani odtud se jinak dívat nesvedu. Ale to je zase má starost. Že jsem výše nenarost? A co tím vším chci říct? Vlastně ani nevím, jen nechci být ticho, to totiž bývá špatným zdrojem informací…

A zase něco z Boba…

Ne Bob svoje celonoční výlety podnikal částečně proto, že si na ně zvykl a měl je rád, ale taky proto, že mu poskytovaly šanci trávit čas o samotě a přemítat o věcech. Všechno začalo jako pouhé výlety na místo, kde si mohl v klidu jen tak blbnout, ale postupně se změnily v něco mnohem významnějšího, než měl původně v úmyslu, a navíc Ne Bob zjistil, že potřebuje nějaké místo, kam by mohl uniknout a přemýšlet. Někdy si dokonce dělával starosti. Vždycky, když byl ustaraný, začal se potichoučku smát, a když si dělal opravdu velké starosti, tak si začal zpívat staré písničky od Brouků, a to tak dlouho než ho starosti nepřešly. Teď už si starosti Ne Bob dělat nebude, dnes se bude bavit. Mezitím se objevily první sluneční paprsky, které se začaly odrážet od celého Boba. Ne Bob musel uznat, že je to tam opravdu pěkné, ale v mysli věděl, že Bob se mu svým způsobem líbil jaksi více, když se dny nehalily jen do úsvitu. Chyběla mu jednoduše rozmanitost…