Na večery, které končí rány, jsem poměrně zvyklý, ale co s večery které končí dalšími večery? Navíc bez večeře? Začínám věřit tomu, že před fakultou nebude hořet hadrový panák s mým obličejem. Upřímně a vážně mám po plesovou radost. Prodělali jsme s přípravami nejrůznější lapálie, neb nám nejrůznější individua loupily povinnosti, akutnosti i jiné okolnosti. Velkorysých zachránců však svět není prost. Milým překvapením pro mě byly pomoci bytostí (vstup jedné nové tváře pak naprosto naboural mé skromné očekávání. Těší mě. Těším se z toho), jejichž přispěním se nakonec noc točila v příznivém opojení a oslnění, přestože převážně nervozita kosila mou sebejistotu a těšení se z setkání. Poté, kdy vše začalo a já mohl sledovat bujarost některých tanečníků-návštěvníků, však nervozita odezněla do ztracena. Ne tak já. Já vše sledoval v lehké euforii. Bál jsem se oficiálnosti celé akce, ale podle všeho k ní ani nemělo šanci dojít. A já došel domů až další večer. Teď jen doufám, že nikdo z plesu neodešel s prázdnou, páč já byl naplněn, tudíž by bylo nemilé, kdyby došlo jen k jednostranné dotčenosti a já třeba nezaslouženě ukusoval z výslednic snah okolí… Těším se na další (?)! Bob?
Bob tušil, že čas je ohraničená entita, do exploze slunce zbývá pouze něco málo kolem pěti miliard let, možná to vypadá jako strašně moc roků, jenže uběhnou velice rychle, zvlášť pokud je promarníte frivolními nesmysly a břichomluvectvím. Navíc ho trápila ztráta diadému, jen on totiž věděl k čemu to může vést. Nebo se to jen bláznivě domníval. Přetočil se na posteli a pozoroval Taky Bob. Spící mu vždy připomínala řeku, v níž si chladí nohy milenci, vlasy se ji vpíjely do peřin tak samozřejmě, že nešlo, než obdivovat její neskonalý soulad se světem, jemuž náležela. Bob věděl, že i ve spánku je nedostižná. Možná, kdyby Skoro Bob potkal nějakou dívku, zapomněl by na své šílenosti. Dnes už ale žádné starosti, žádné hloupé strachování. Lehce, i když s těžkým srdcem, přivřel víčka a vzlétl do prostoru snů, v nichž nahlíží na bezbřehou krajinu sebe sama…
Když Skoro Bob sebral konečně odvahu a pohlédl na spodní část pergamenu, přepadl ho náhlý pocit, jako by plaval ve velice hluboké vodě. Ostře zalapal po dechu. Stolek se pod ním začal kymácet a houpat. Připadal si, jako by mu začaly hníst ramena nemilosrdné ruce osudu. Očekával, že to bude zlé, ve skutečnosti si během posledních dvou týdnů stěží představoval něco jiného, než jak zlé by to mohlo být, ale dokonce ani ve svých nejhorších představách neměl ponětí, že by to mohlo být až tak zlé. Ucítil v hrdle cosi lepkavého, co tam rozhodně nepatřilo. Přece nemůžou, prostě nemůžou všechen svůj osud vložit do jeho rukou. Chyběl zbytek dne do půlnoci a on věděl, že zmizí-li pod všežravou hladinou zla i Bob, není k čemu se probouzet. Kdyby ho bylo více, alespoň o myšlenku, do roztrhání těla by hájil Bob, ale vždycky byl menší, než ostatní a o to více ho užíral strach, že nebude viděn, neb strach prý rodí pochybnost a pochybnost je vlastnost člověka, jemuž byl odepřen Bob. Skoro Bob se hluboce nadechl, natáhl na ruku pana Kuře a vyšel vstříc osudu. Při prvním kroku však zakopl a upadl, svět se sním totiž začal otáčet velmi pomalu a navíc ještě proti směru hodinových ručiček…
Bob tušil, že čas je ohraničená entita, do exploze slunce zbývá pouze něco málo kolem pěti miliard let, možná to vypadá jako strašně moc roků, jenže uběhnou velice rychle, zvlášť pokud je promarníte frivolními nesmysly a břichomluvectvím. Navíc ho trápila ztráta diadému, jen on totiž věděl k čemu to může vést. Nebo se to jen bláznivě domníval. Přetočil se na posteli a pozoroval Taky Bob. Spící mu vždy připomínala řeku, v níž si chladí nohy milenci, vlasy se ji vpíjely do peřin tak samozřejmě, že nešlo, než obdivovat její neskonalý soulad se světem, jemuž náležela. Bob věděl, že i ve spánku je nedostižná. Možná, kdyby Skoro Bob potkal nějakou dívku, zapomněl by na své šílenosti. Dnes už ale žádné starosti, žádné hloupé strachování. Lehce, i když s těžkým srdcem, přivřel víčka a vzlétl do prostoru snů, v nichž nahlíží na bezbřehou krajinu sebe sama…
Když Skoro Bob sebral konečně odvahu a pohlédl na spodní část pergamenu, přepadl ho náhlý pocit, jako by plaval ve velice hluboké vodě. Ostře zalapal po dechu. Stolek se pod ním začal kymácet a houpat. Připadal si, jako by mu začaly hníst ramena nemilosrdné ruce osudu. Očekával, že to bude zlé, ve skutečnosti si během posledních dvou týdnů stěží představoval něco jiného, než jak zlé by to mohlo být, ale dokonce ani ve svých nejhorších představách neměl ponětí, že by to mohlo být až tak zlé. Ucítil v hrdle cosi lepkavého, co tam rozhodně nepatřilo. Přece nemůžou, prostě nemůžou všechen svůj osud vložit do jeho rukou. Chyběl zbytek dne do půlnoci a on věděl, že zmizí-li pod všežravou hladinou zla i Bob, není k čemu se probouzet. Kdyby ho bylo více, alespoň o myšlenku, do roztrhání těla by hájil Bob, ale vždycky byl menší, než ostatní a o to více ho užíral strach, že nebude viděn, neb strach prý rodí pochybnost a pochybnost je vlastnost člověka, jemuž byl odepřen Bob. Skoro Bob se hluboce nadechl, natáhl na ruku pana Kuře a vyšel vstříc osudu. Při prvním kroku však zakopl a upadl, svět se sním totiž začal otáčet velmi pomalu a navíc ještě proti směru hodinových ručiček…
Žádné komentáře:
Okomentovat