Prvně trochu nesourodě. Jaro, léto, podzim, zima, pátek, sobota. Není to počasí nějak divné? Pro mě osobně dnes navíc skončily i Vánoce, jelikož když jsem byl s košem, našel jsem u popelnic vyhozený suchý smrček. Místo hvězdných stavů, nyní prožívám stav, že plavu. Nevím jak vás, ale mě nějakým zvláštním způsobem uklidňuje fyzická námaha. Po takové námaze navíc rád píšu a píšu, dokud mi nezdřevění ruce a oči neodmítají konat svou povinnost. Obdivuji také všechny originální romantiky. Já bohužel jen ze Shakespearových Sonetů kradu triky. Člověk možná musí projít ohněm, aby mohl tvořit s chladnou hlavou. A v bolestech se prý učíme to, o čem pak zpíváme. Oč přicházíme na houpačkách, to si vynahradíme na kolotočích. Možná jednoho dne budeme mít pocit, že všechna naše trápení byla vlastně štěstím. Štěstím v dokonalém převleku. Tak a teď už jen sourodé pokračování Boba…
Skoro Bob se zastavil a pohlédl na nebe. Tatáž hvězda, již se při jedné dřívější příležitosti svěřil byla zase na svém stanovišti. Tvářila se nevzrušeně a přívětivě. Ta asi nikdy nemusela cestovat s Bude Bobem. Tedy s člověkem, který tak rád rozmlouvá se svou vycházkovou holí. Nebylo divu, že je přívětivá. Bude Bob si vytáhl svou zubní protézu, což znamenalo, že potřebuje chvíli oddech. Skoro Bob opět vzhlédl ke hvězdě. Vzpomínal na modré oči, které se vryly do jeho nesmrtelné duše, hluboké a nebesky modré jako moře o polednách. V hlavě si přehrával ten den, kdy pro nedostatek slov volil únik k polibku a doufal, že tím vše vysvětlí. Nebyl by to ale on, aby se do všeho ukázkově nezamotal. Krásná jen zvedla své modré oči, prosté jakéhokoliv výrazu až na skalný náznak překvapení, chvíli hleděla skrz Skoro Boba na jakýsi předmět vzdálený tisíce kilometrů, pak je zase sklopila a zanechala v něm neurčitý pocit, že na něm není něco v pořádku…
Někteří lidé na předtuchy nevěří, přisuzují ten podivný pocit, že se stane něco nepříjemného, podobným přízemním příčinám, jako jsou játra nebo nachlazení nebo počasí. Taky Bob se domnívala, že je v tom více, než si lidé obvykle dokáží představit. Probudila se naplněna neblahým tušením. Z nějakého důvodu věděla, že tento den pro ní neskončí dobře. Možná za to mohla játra nebo nachlazení, ale určitě to nebylo počasím. Ráno bylo jako vždy dokonalé. Bylo to měsíc po ztrátě diadému a týden po odchodu Skoro Boba. Taky Bob ráda jen tak ze své komnaty koukala na moře. Dobře věděla, že nekonečné pohyblivé tvary a vzory mají moc proniknout mnohem hlouběji do našich myslí, než by se mohlo podařit logice a rozumu. Logika totiž může postupovat jen podle předpokladů a domněnek, které jsme sami učinili, takže vlastně jen chodíme v kruzích jako taková ta autíčka na setrvačník. Najednou se rozrazily dveře a do její komnaty vtrhnul Ne Bob, držejíc v ruce ortopedickou vložku…
Tak si říkám, že logika přichází postupně. Možná je to jako jít zpátky ve vlastních šlépějích. Jako být moudrý po události. Před událostmi bývá člověk dost hloupý. A mně se teď všechno krásně vymyká zpod kontroly. Ruce už dřevění a oči odmítají své povinnosti. Doufám, že příště budu trpět nedostatkem slov a třeba se taky odhodlám k polibku… Sněte sny…
Skoro Bob se zastavil a pohlédl na nebe. Tatáž hvězda, již se při jedné dřívější příležitosti svěřil byla zase na svém stanovišti. Tvářila se nevzrušeně a přívětivě. Ta asi nikdy nemusela cestovat s Bude Bobem. Tedy s člověkem, který tak rád rozmlouvá se svou vycházkovou holí. Nebylo divu, že je přívětivá. Bude Bob si vytáhl svou zubní protézu, což znamenalo, že potřebuje chvíli oddech. Skoro Bob opět vzhlédl ke hvězdě. Vzpomínal na modré oči, které se vryly do jeho nesmrtelné duše, hluboké a nebesky modré jako moře o polednách. V hlavě si přehrával ten den, kdy pro nedostatek slov volil únik k polibku a doufal, že tím vše vysvětlí. Nebyl by to ale on, aby se do všeho ukázkově nezamotal. Krásná jen zvedla své modré oči, prosté jakéhokoliv výrazu až na skalný náznak překvapení, chvíli hleděla skrz Skoro Boba na jakýsi předmět vzdálený tisíce kilometrů, pak je zase sklopila a zanechala v něm neurčitý pocit, že na něm není něco v pořádku…
Někteří lidé na předtuchy nevěří, přisuzují ten podivný pocit, že se stane něco nepříjemného, podobným přízemním příčinám, jako jsou játra nebo nachlazení nebo počasí. Taky Bob se domnívala, že je v tom více, než si lidé obvykle dokáží představit. Probudila se naplněna neblahým tušením. Z nějakého důvodu věděla, že tento den pro ní neskončí dobře. Možná za to mohla játra nebo nachlazení, ale určitě to nebylo počasím. Ráno bylo jako vždy dokonalé. Bylo to měsíc po ztrátě diadému a týden po odchodu Skoro Boba. Taky Bob ráda jen tak ze své komnaty koukala na moře. Dobře věděla, že nekonečné pohyblivé tvary a vzory mají moc proniknout mnohem hlouběji do našich myslí, než by se mohlo podařit logice a rozumu. Logika totiž může postupovat jen podle předpokladů a domněnek, které jsme sami učinili, takže vlastně jen chodíme v kruzích jako taková ta autíčka na setrvačník. Najednou se rozrazily dveře a do její komnaty vtrhnul Ne Bob, držejíc v ruce ortopedickou vložku…
Tak si říkám, že logika přichází postupně. Možná je to jako jít zpátky ve vlastních šlépějích. Jako být moudrý po události. Před událostmi bývá člověk dost hloupý. A mně se teď všechno krásně vymyká zpod kontroly. Ruce už dřevění a oči odmítají své povinnosti. Doufám, že příště budu trpět nedostatkem slov a třeba se taky odhodlám k polibku… Sněte sny…
Žádné komentáře:
Okomentovat