Modrám

Poslední dny se krásně barví do modré barvy, přestože mám na okně igelit a za ním partu Ukrajinců. Užívám si nyní první dny v příštím rytmu. Začínám existovat pro potěchu. Těším se. Zamotávat hlavu prostým vklouznutím a psaním. Nemám příliš rád prázdné řeči, takové ty sliby svlečené z upřímnosti. I když sám jim nejsem sto odolat. Nadšenci totiž mají často takových řečí plná ústa. Tiše píši další klišé? Opojení je příjemné. Ale oči musí být střízlivé. Z tohle postu se nyní dostávám ke svým spáleným mostům. Na které straně vlastně stojí někteří lidé? Vybírám si nyní z mnoha tváří, které se mi nabízejí. Úzkostlivě se držím madel, ač přistižen při letmém doteku nových realit. Takhle to (ne)mělo vypadat. Na každý pád mám rad volný pád, přestože stav beztíže občas tíží. I tiší… Pulzující srdce…

První Bob si utrhnul dlouhé stéblo trávy a začal jim vesele švihat kolem sebe. Od země se začínaly odrážely paprsky ranního slunce. Bob byl tím nejkrásnějším místem na, inu přiznejme si to, na celém světě. Bylo to pravděpodobně tou nejúžasnější věcí, jakou První Bob kdy vymyslel. Dokonce i on, jemuž většina věcí, které lidé považovali za velmi úžasné, připadala pitomá, si myslel, že je velmi úžasná. Bob byl velice působivým dílem, ve skutečnosti naprosto úžasným dílem, když o tom tak přemýšlel. Prohrábl si rukou dlouhé, zplihlé vlasy, potlačil velmi, velmi tiché zahihňání a zahleděl se na něj. Lidé nyní svým hemžením barvili Bob do té nejrozmanitější mozaiky. Dobře však věděl, že lidé mají právo na své barvy, proto musí existovat možnost, jak Bob (z)měnit k obrazu svému. Ale tuto možnost První Bob svěří do rukou svých potomků, sám je nyní spokojen…

Ne Bob byl jedinečný bytový architekt. Svůj otisk za sebou nenechával chůzí, ale aranžováním pokojů. Přesto ho jeho práce nebavila a dělal ji jen kvůli penězům. Uvědomoval si, že je součástí jednoho celku (pseudoráje?), ale trpěl na nesvobodu pohybu. Svět zatavený do neprodyšného celofánu, je příliš smělým darem pro život někoho, komu sám fakt, že jde o krásu, lásku a štěstí, nestačí pro to, aby byl spokojený. Když Ne Bob vydělal dost, tak své mámě a tátovi koupil farmu, o které vždy básnili. Tvrdili sice, že o žádný farmě nikdy nemluvili a že by radši auto a kožichy, ale zkusili to. Venkovský život se jim zalíbil, i když do táty uhodil v obilí blesk, a když se ho pak ptali, jak se jmenuje, tak šest let říkal jen slovo „Bob“. Nakonec Ne Bob špatně investoval a na radu přátel sponzoroval velrybářskou výpravu do vnitrozemí Boba. Po těchto zážitcích se musel opět vrátit k aranžování. Staronová práce jej zavedla až na královský hrad, kde v jednom starém pokoji objevil to, co navždy změní Bob… Takže diadém a přívěšek… Brouká si Brouky...

Večer jdu zase plavat, nevím jak vy, ale mám strašně rád vodu. Její nekonečné nadnášení a pohrávání si se zdánlivě všemocným lidským tělem. Jen ve vodě možná přijdu na básničku, která šířce a délce (ne)spustí slzy z krajíčků… Mezitím se jdou toulat...