Po citová

Mám takový zvláštní pocit, další z nepojmenovatelných, který ale dokonale vystihuje mé naladění z posledních dnů. Teda doufám, že to nebudou mé poslední dny. Ten můj pocit je něco, jako když za vámi přijde pěkná holka jen v kalhotkách a tričku s obrázkem prvního alba Franz Ferdinand, pustí naplno Arctic Monkeys, venku utichne déšť, na nebi vznikne dvojitá duha, začnete se líbat a na stole najdete poslední zapomenutou krabičku lentilek. Tak snad chápete, že mi nyní není úplně nejhůře. Už se alespoň necítím jako splašený tanečník z diskoték, který marně hledá oběť na dotek. Už chápu, proč někteří básníci, k jejímž odkazům tak rád sedávám, svá těla nekonečně utápěli opiáty. Nezřízená samota! Stále však věřili, že budou vyslyšeni… Můj odkaz ale nejspíše pohltí silnější nepřítel, než cenzura, a to lhostejnost… Laskán nyní ustávám v soubojích s časem, raději se pokusím spatřit naší věčnost…

Vždy jsem si myslel, že dokážu nenávidět jen Zdeňka Trošku a Dádu Patrasovou, ale zařadili se (nejdříve si zařádili) mezi ně další dva lidé. Jeden je docela fajn, ale podvádí, lže a nedokáže napodobit králíčka, ten druhý je pak asi taky docela fajn, jen je plešatý a neumí počítat do dvaceti, aniž by si přitom nesundal boty. Někdy je asi dobré nedržet zlobu v sobě, ale pořádně jí ze sebe zkusit vypustit. Třeba hovorem s nočním městem, při kterém při nezažijete, jelikož ostatní jen tiše (zbaběle?) naslouchají. Mám rád všechna ta průchozí místa v našich městech, z každého z nich se totiž můžeme nadchnout, každé z nich se může stát našim místem, v němž se zastavíme, v němž se zanecháme a ono nás při dalším setkání opět navrátí takové, jakými jsme mu byli. Snad i poznáváme, když poslední cesta nestála za moc… Je zajímavé sledovat „nenávistnou“ (pravdivou?) optikou minulé chování lidí. Dává mi to mnohdy úplně jiný (ne)smysl. Pokud vůbec nějaký… Znamení? Přehrávač mi nyní pustil Oasis - „Don't Look Back In Anger“

I když se v tomhle necítím jako ryba ve vodě, jsem teď volný jako pták, teda možná jen bílá vrána chytrá jako houpací kůň, takže doufám, že to nezkoním. Proč nám někteří lidé nasadí brouka do hlavy a pak nás nechávají na vážkách? A proč jsou to většinou krysy převlečené za kočky? Vrána k vráně sedá? Všichni prostě nejsou věrní jako psi. Asi nepochopím, dokud nebudu s vlky výt, nebo nebudu pilný jako včelka, silný jako lev a nebudu vidět jako ostříž. Ale zase nechci měnit barvu jako chameleón, přeci jen jsem pyšný jako páv, občas čilí jak rybička, občas spící jako dudek a velmi často slabý jako komár, přesto mlsný jako koza. Možná stačí být moudrý jako sova a mazaný jako liška a nechovat se jako slon v porcelánu, když dřete jako mezek. Nevím, zatím alespoň nejsem chudý jako kostelní myš. Ale nejspíše zase dělám z komára velblouda, raději to nechám tomu koňovi, má prý větší hlavu… Snad se někdo dnešní hlupotě dostane na kobylku… Třeba Modroočka Bobovi…

Bob vešel dovnitř pokoje a viděl rozbitou vitrínku. Jediná stopa, která zůstala po zloději, byl světlý vlas a sedm otisků prstů. Samé ukazováčky. Strážný vyprávěl, že stál u vitrínky, když se k němu připlížila černě oděná postava a praštila jej do hlavy poznámkami pod čarou ke Kantovi. Než ztratil vědomí, zdálo se mu, že zaslechl ženský hlas pronést větu „Pošahanej břichomluvec“, ale nebyl si zcela jist. Lupič se dovnitř nejspíše dostal střešním oknem a po zdi pak sestoupil pomocí bot s přísavnými podrážkami jako lidská moucha. Strážní mají pro tyto situace k dispozici obrovskou plácačku na mouchy, ale tentokrát je zloděj oklamal. Bob se ustaraně koukal na prázdné místo po diadému, to co by bylo za normálních okolností tenkým pramínkem naděje, nejdříve zpomalilo v pouhé odkapávání a nyní ustalo docela…