Vysýchací tiskací

Pamatujete si na to, kdy jste si naposledy koupili propisku? Já ne. Mám jich totiž trvalý dostatek. Pořád mi je někdo dává. Kamarádi, děti nebo nejrůznější reklamní (k)lamači. Propisky bývají malé, moc nestojí a lze na ně dát logo, takže logicky jsou častým objektem reklamních předmětů. Svůj nadbytek propisek si uvědomuji pokaždé, když kouknu do rohu svého pracovního stolu. Škoda, že nemůžu psát se všemi najednou. Většinou mám oblíbenou jednu, dvě a ty používám. A ostatní proto zasychají. Všimli jste si toho paradoxu, že náplně propisek dojdou svého naplnění tím, že se vyprázdní? Zajímavý je ještě jeden paradox, že čím lidé méně píši rukou, tím je více reklamních propisek. Zajímalo by mě, jestli někdy vůbec dojde na jejich zánik. No a mám tu další paradox a to, že člověk, který právě sedí před počítačem a ťukáním do kláves vytváří textový soubor, který pak vyvěsí na síť, se obává o osud propisek. Možná bych mohl někdy nějakou hlupotu ze cvičných důvodů napsat rukou a pak vám ji třeba poslat v obálce…

Technologický pokrok, ale asi zastavit nejde, takže nakonec nám propisky stejně zmizí. Zmizí jako my. Občas mám ale pocit, že ten všemi vzývaný technologický pokrok zase není tak rychlý, jak se může zdát. Touhle „pomalostí“ pak občas pozoruji chování lidí a jistá chování pak dávají mnohdy zajímavé (ne)smysly. Napíšu jeden příklad. Včera jsem v trambáji jel s nějakou paní, která měla zvláštně sehnutou hlavu a do svého dekoltu říkala: „Haló, jsi tam?“ Asi není těžké si domyslet, že jí od sluchátek vedl kabel k mikrofonku nějaké handsfree sady a že s někým telefonovala. Stejně mě ale pobavila představa, že ta paní mluvila k nějakému človíčkovi, který se jí tam někde ztratil. V něčem je ale pokrok nezastavitelný i pro mou mysl. A to v psaní. Tedy přesněji v psacím písmu, které už se prvňáčci neučí. Nic nám už není svaté, ani psací písmo! Ne, že bych to nechápal, sám mám s psacím písmem problémy, jelikož se mi dodnes ty kudrlinky všelijak motají. Takže teď se nám vlastně vlnovkou odděluje jedna generace. Snad pro mě jednou zavedou nějaké kurzy pro starší a nepokročilé. Víte, nechci s tou „tiskací“ generací ztratit kontakt. Ale tisknout se k nim nechci…

A zatím další elektronický střípek do Boba. Trochu se v tom, ale začínám ztrácet. Zajímavé. Musím se však přiznat, že je strašně příjemné ztrácet se ve vlastní pohádce. A ještě příjemnější potom je, ztrácet se v záplavě různorodé modré barvy. Chtěl jsem napsat, že je zábavné ztrácet se i v záplavě barvy blonďaté, ale zjistil jsem, že není vše blonďaté tak jak se zdá. Před několika týdny byla moje sebedůvěra na hadry, ale teď naopak pociťuji napínavé tetelivé vzrušení. Tam venku je někdo, s kým jsem se zapletl, někdo, koho jsem podivuhodným způsobem našel a někdo, kdo mě k sobě přitahuje. Skutečnost, že nemám úplně ponětí, kdo to vlastně je, mě už netrápí. Prostě existuje, já si Jí našel a Ona si našla mě. Sáhl jsem si už tomu někomu na puls a jsem si jistý, že tvář i jméno se objeví ve správný čas. Modroočko…

Skoro Bobem zmítala sebelítost a přesto šel stále dál. Měl jednu z těch nálad, kdy život člověku připadá protivný, kdy nám budoucnost připadá šedivá a pustá. Skoro Bob by v tu chvíli uvítal, kdyby mohl nepozorovaně zmizet ze světa jako Děda Bob, i kdyby to, tak jak v jeho případě, znamenalo ránu půllitrem do hlavy. Skoro Bobova finanční situace byla nevalná, byla plná perspektiv, ale z hlediska hotovosti to nebylo nic moc. Má královské rodiče, ale ti mají své zásady. Rodiče mu totiž oznámili, že pokud neskončí s břichomluvectvím, může zapomenout na všechen královský luxus. Zůstala mu jen loutka pana Kuřete a starý přívěsek. Skoro Bob stále pokračoval v chůzi a přemítal nad událostmi posledních dnů, srovnával si je v hlavě, i když zatím ne takovým způsobem, aby dávaly jakýkoliv smysl, ale do inspirativních hloučků. Diadém, Krásná, písmenková polévka… Jednou to snad přejde, ale to pak bude Skoro Bob přešlý…