Snímám

Snímám další část své nepojmenované a možná i nepojmenovatelné pohádky. Snad to správně pojmete, neb jsem se rozhodl skládat takhle po částech příběhy (z) Boba. Příběhy, které se skládají ze šířek A délek, hloubek i povrchností, úhlopříček i hlupotových hříček. Doposud byl deníček, v rámci mých dosti omezených možností, jistým proroctvím, prezentací snů i sebe sama a takový taky zůstane, jen je občas prospěšné trochu změnit sama sebe. I když někde v hlavě mi stále zní nejistota. Děsivá nejistota toho, s jakou samozřejmostí může být všechno jinak, než jak bylo sněno. Nicméně jsem odhodlaný k pořádné rvačce s ní (nenosí totiž modrý pásek). Čekám nyní malé střetnutí, drobnou konfrontaci s realitou. Nejrůznější opilecké rozhovory s kamarády i kamarádkami mi upotily srdce. Konečně mám pocit, že nejsem jen snivostí zaslepený tvor. Teď jsem si uvědomil, že mi v hlavně nezní nejistota, ale Arctic Monkeys… A teď Bob.

Ne Bob ležel na posteli a strnule koukal na strop. Venku dlažbu ustavičně bombardovaly kapky deště. Bylo tak odporné počasí, že si stěží zasluhovalo název počasí, a Ne Bob, se rozhodl, že mu místo toho bude říkat Divný Bob. Divný Bob nebyl moc dobrý déšť, není nic špatného na dobrém dešti, který by dokázal pročistit vzduch. Divný Bob byl ale druhem věci, na kterou byste potřebovali dobrý déšť, aby od Divného Boba vyčistil vzduch. Divný Bob byl dusný, těžký a lepivý, jako někdo velký a upocený, kdo se na vás tiskne v přeplněné trambáji. Divný Bob nepršel, ale každou chvíli vás poslintal. Ne Bob si nyní uvědomil, že nemá strop. Ne Bob byl předčasně vyspělé dítě, intelektuál. Už ve dvanácti si uvědomil, že modrá pohovka neladí s zelenými tapetami. Vytrpěl si také nevýslovné příkoří a pronásledování kvůli svému náboženskému vyznání. Hlavně ze strany rodičů. Je fakt, že otec chodil do buddhistického chrámu a matka rovněž, ale nedovedli se smířit s tím, že syn je Buddhista. „Jak se to mohlo stát?“, kroutil vždy hlavou otec…

Mám pocit, že minulý pátek se ve mně něco změnilo. Při pátečních (sobotních) toulkách nočním městem (Všimli jste si někdy kouzla zapadlých, světlem a stářím nažloutlých uliček?) jsem se snad nadobro zbavil nutkání, kterážto jsou nám všem, stejně odchody zasaženými, společnou vráskou na čele. Z ničeho nic, jsem si uvědomil, že není zničeno nic a já se ocitl na místech mnou často nevyhledávaných. Očekávaje pár známých u šálku čaje (chtěl jsem napsat u pánu i panáčků, ale zkazilo by mi to hříčku). Leč jsem zůstal v ohromení ošál(k)en, že přes všechny své stavy naprostého osamění tomu tak úplně není. Osa mění strany a já si s odstupem času své skutečné i hlupotové propady v beznaděj doprovázím poťouchlým úsměvem ve tváři, ale stejně je pravdou, že za posledního čtvrt roku jsem vystřídal snad všechny výrazové prostředky své tváře. Možná je načase změnit své obyčeje a třeba koukat na nové obličeje. Další slova tajenkáře, ve kterých prý ukrývám jména slečen, jimž jsem vlečen? Bylo jich už šíře, co tak se na chvíli věnovat délce. A… S ní má jinak…