V (po)krocích

Když pracujete s malými nebo relativně malými dětmi, tak se často dozvídáte velmi zajímavé věci. Třeba dnes jsem obdržel od 6letého chlapečka přednášku o tom, co jsou to kozy. A nemyslel tím sudokopytníky. Dokonce mi vzedmutím svého trička naznačil, kde bych je mohl případně u dívek nalézt. Tyhle děti mezi šesti až deseti lety občas vedou pěkně hustý řeči, i když občas trochu v křeči. Ale jinak je to výborný, zkuste třeba občas poslouchat jejich vtipy. Musím se přiznat, že mi tenhle styl humoru trochu chybí. Možná to leccos vypovídá o mém rozumovém růstu, ale to mě zase až tak moc netrápí. Okouzluje mě hlavně ta naprostá absence rafinovanosti. Tohle je humor ve své nejčistší podobě. Žádný koncentrát. A jsem rád, že pracuju i s dětmi, které jsou ve věku, kdy se mohou smát různým slabomyslnostem. Určitě je to hustší, než si myslí…

Pokračuje pohádka. Skoro Bob byl na cestě už tři dny, procházel právě Údolím Fénixů, když se na něj snesla dávka popelu. Fénix je ohromně okrasný pták, který žije asi 700 let a pak vzplane a z popelu opět povstane. Shlédnout Fénixe bývá pokládáno za dobré znamení, zhusta věštící výhru v loterii či pozvánku na kakao od krásné slečny. Skoro Bob jej jako dítě dostal k narozeninám, i když tehdy spíše potřeboval černé kalhoty. Život, jak rád říkával, je jako oceán. Buď se přes něj můžete řítit bez ohledu na cokoli jako motorový člun, nebo můžete sledovat větry a proudy, jinými slovy plachtit na něm. Skoro Bob měl svůj vítr – záchranu Boba. Jaksi mu ale nikdo neřekl, jak to má provést. Život je však příliš krátký, počasí příliš pěkné, a svět plný zajímavých a vzrušujících záhad. Skoro Bob se do toho zkrátka musí obout. Setřel tak ze sebe popel a vyrazil náhodným směrem. Dobře tušil, že řešení přicházejí téměř vždycky ze směru, který nejméně očekáváme, což znamená, že nemá smysl snažit se dívat tímto směrem, protože by odtamtud nikdy nepřišlo…

Bob bylo krásné království, všichni (snad) tušíte, že úsvit je ta nejnádhernější denní doba, celý svět je svěží a čerstvý, barvy jsou jasné a vše je tak nějak čisté, protože svět se pěkně vyspal do růžova. Proto byl v Bobovi úsvit po celý den. A taky tam měli čtyři různé západy slunce, každý na jedné světové straně. I samotní obyvatelé Boba byli zvláštní (krásní?), jelikož každý z nich za sebou při chůzi nechával otisk v podobě sytě oranžové, blonďaté či zelené pastel(k)ové linky. Ulice se tak hemžením lidí pravidelně měnily v letní louku. Rukopisy každého z těchto „malířů“ se lišily, čímž jejich dílo získávalo na půvabu. Někteří lidé rýsovali jen přerušované čáry, jiní zase tlusté přímky, připomínající tahy štětcem. Někteří se však pohybovali v téměř dokonalých kruzích. To znamenalo, že lidé v tento okamžik bloudí svým životem. Pohyb v kruzích je však v Bobovi patrný a těmto lidem se dostávalo pozornosti a pomoci ostatních (přátel?). Existovali však i tací, kteří nedokázali být součástí žádné kompozice, vyhýbali se stínování a o svých tazích jen mluvili. Takový byl i Ne Bob… na jehož počátku čněl smutek…

Mám pocit, že tady na deníčku začíná něco nového. Snad se to bude líbit i všem neblonďatým stvořením, pro které jsem pohádku původně nestvořil. Snad se vám tedy bude pohádka na pokračování líbit a přál bych si, abyste se stali její součástí. Jsou části, které nebudou vydávány postupně, abych mohl po krocích skládat střípky jednoho příběhu. Mého životního? Nemáte-li smysl pro barvy, či vás mate styl, kterým se snažím přiblížit se vám, pak vězte, že jen buduji svůj pokrok po krocích a snažím se jej utřídit do odstavců, bych byl přinejmenším sám sobě opět čitelnější. Navíc pociťuji záchvěv štěstí, že jste se konečně odhodlali promluvit (dohloupit?). Jen teď doufám, že nejde o iluzi, a že bude docházet k dalším významotvorným (ne)souhlasům… když zatím nelze slyšet vaše hlasy…