Víš, svět tlení

Snažil jsem se trochu zdokonalovat své anglické konverzační schopnosti, konzervační pak zdokonaluji pravidelnou konzumací tuňáků, a proto jsem začal navštěvovat jednu hospodu s několika zahraničními studenty. A samozřejmě se mi stalo pár trapasů, které bych nejraději zametl pod koberec. V hospodě ale koberce neměli, tak s tím teď musím na internet. Takže mám pro vás pár rad, či spíše upozornění. Musíte především znát rozdíl mezi pátkem a smaženým vejcem. Tedy rozdíl mezi Friday a Fried egg. Je to rozdíl docela jednoduchý, ale velice důležitý. Pátek většinou přichází na konci týdne, kdežto smažené vejce přichází ze slepice. Mám pocit, že jako u většiny věcí ani tohle není úplně jednoduché, protože smažené vejce není smažené vejce, dokud ho nevyklepne na pánev a neusmažíte na sporáku. A myslím, že to s pátkem asi udělat nejde. Ačkoliv to jde udělat v pátek. Samozřejmě vejce si můžete usmažit i v úterý. Případně na vařiči. Je to složité, ale pokud se nad tím zamyslíte, tak to docela dává smysl…

Pokud se mi to podaří, tak vám možná někdy příště vysvětlím rozdíl mezi ještěrkou a sněhovou bouří. Tedy Lizard versus Blizzard. Dalším konverzačním cvičením, kterým jsem si prošel, byla jedna oblíbená hra, respektive otázka, kterou si lidé rádi navzájem kladou. A to: Ve které době byste nejraději žili a proč? V renesanci? V antice? V době Hippies? Osobně bych třeba rád strávil jistý čas v době Beatles (každých devět měsíců bych si užíval nové album, které (z)mění historii) nebo se potloukal vedle Leonarda da Vinciho. Jenže co se mé volby týče, mám opravdový problém, a ten spočívá v tom, že život v jakémkoliv historickém období by znamenalo přijít o Franz Ferdinand, počítačové hry, nebo internet ((ne)čti porno zdarma!). A upřímně řečeno, nemyslím, že bych toho byl schopen. Beatles, Leonardo, Shakespeare, Mozart jsou tu pořád s námi, jenže já vyrůstal s PlayStation, Oasis a fotbalem a nejsem si jistý, zda mě něco jiného ovlivnilo do takové míry, abych to byl já i bez těchto věcí…

Došel jsem nyní k jistému prozření. Nic zásadního, ale přesto mě to zaujalo. Když občas zajdu na poštu s balíkem, či s nějakými dopisy, vždy si uvědomím jak mi email změnil život. Teda slovní spojení „změnil život“ je trochu silné. Prostě se jen kvůli existenci emailů tolik nenaolizuju. Všimli jste si někdy toho, že být „komický“ může být pro některé lidi způsob, jímž vyjadřují sama sebe? A že to zároveň může být i velice hloupé? Už je mi asi souzeno být hlupákem. Koukal jsem včera po cestě z bazénu na nějaké souhvězdí, s jehož jménem si hlavu nelámu, páč nemusím vědět vše (mně stačí že je), a uvědomil si, jak mi má prostá (ne)vědomost vlastní hlouposti stačí k tomu, abych byl šťastný. Někdy je prostě lepší nevědět. Ale na druhou stranu není dobré před některými věcmi zavírat oči. Takže, kde leží ta správná hranice? Přiznám však, že jsem šťastný hloupý člověk, že vy, kteří čtete zdejší řádky, dopřáli jste mi splnění snu být (vy)slyšen… A to je to mé zásadní prozření… A ještě kraťoučký střípek do Bob…

Ne Bob už jako malý capart žil v domnění, že není větší cennosti, než samotná existence. Tohoto zlozvyku, tedy lépe řečeno lpění na bytí, se nezbavil ani v dospělosti a proto otevřeně přiznával, že jej smrt, ať se o ní říká co chce, děsí. Respektive ho děsí fakt, že bude tak dlouho mrtvý. Zdálo se mu, že Bob zošklivěl samou touhou po kráse a on, coby nedílná součást organismu nakaženého nevyléčitelnou smrtelností, tone mezi ničím a něčím, co znamenají a neznamenají slova. Bude Bob mu sehnal informace, Krásná pro něj ukradla diadém a na něm nyní je, aby změnil Bob k obrazu svému…