Myslet vášně

Nutno tedy přispět, jelikož kromě nepochybně pochybné básně, jsem se zase na chvíli umlčel, přitom se toho spoustu událo. Třeba jsem špinavou náhodou došel k tomu, co se stane s teleskopem až dospěje. Stane se z něj kravoskop. A já ztrácím vůl(i), kvůli stále nafukovaným okolnostem, které měly už dávno splasknout. Některé bubliny asi nikdy neprasknou, neb bych je musel napráskat. Znova uvažuji, co z nás dělá ty dobré? Můžu za to, že jsem dohnal „dobrého“ člověka k lhaní a podvadění s kalhotkami u kotníků? Nebo to bylo osobní rozhodnutí, které jsem nemohl ovlivnit? Trápím se. Mám za sebou čtvrt století, učím puberťáky počítat a orientovat se ve světě, přitom v něm sám bloudím a se spousty věci nepočítám. Ještě, že mám po svém boku modrooké stvoření, jenž jako mi tvor svěřený, vrací koutky na správná místa a přehlušuje vší ten křik samot… 

Někde u hranic mezi kopci leží v lepenkových krabicích můj starý život. Život, který jsem měl žít, ačkoli vnitře nesmířen, jsem k němu mířil. Pak se vše nějak divně zvrhlo a já mohl zavrhnout vše a zakusit něco neuvěřitelně lákavé i lekavé na černém kontinentu. Stačil však jeden opilecký večer a já s radostí sobě vlastní tvořím společně se slečnou modrookou novou pohádku. Mám štěstí na lidi, kteří mě slyší, ať už chátrám anebo rostu v novou, snad lepší bytost. Nebylo by-li tomu tak, ztratil bych nejspíše i já svou poslední soudnost. Takhle chci dělat nové nestoudnosti. V Brně, Tatrách, ve Francii, vlastně v jakýchkoliv zeměpisných šířkách, kde bude Adélka. Tam někde sedí mé přehlížené Štěstí. A těmito slovy vždy matu mysl těch, kteří kdy zahlédli mé světlo, jímž nechávám nahlédnout v bezbřehou krajinu sebe sama. Vážně už nedokážu krotit modré vášně… Je na čase zbavit se starých krabic… 

Vždy jsem rád využíval dění(ček) k tomu, abych unikl okolní realitě, odjakživa, kam až hlupotové záznamy sahají. Nejlevnější varianta, jak uniknout zoufalství, je hledat útočiště ve vlastní fantazii. Někdo je třeba přes den nucen pracovat jako uklízeč na pánských toaletách a večer se tatáž osoba pouhou mocí vůle a představivosti může proměnit v lamače dívčích srdcí. Skělé. Mnozí lidé samozřejmě fantazii postrádají, a pro takové je tu přítel alkohol. Stačí ho někdy trochu a i ten nejnudnější, nejupnutější člověk tančí na baru na jehlových podpatcích, zpívá lidové písně a zapřísahá se, že je pánem všehomíra. Tahle metoda úniku před realitou bohužel nefunguje dlouhodobě, jelikož často končí smrtí. Její přičinou je obvykle vzpoura jater, které si sbalí svých pár švestek a opustí trup hostitele nejbližším možným východem. Klíčová otázka zní – Proč si sakra balí právě švestky? Vážně… 

Slyšel jsem v trambáji zajímavý rozhovor mezi maminkou a malou holčičkou. Maminka holčičku varovala, že nemá pořád mačkat tlačítko na otevíraní dveří. Říkala něco jako: „Chceš aby přišel pan šofér a dal ti na zadeček?“ A ta holčička s podivným zábleskem v očích řekla: „Ano!“ Ani nevím co bych k tomu měl dodat. Představuji si nyní ticho, jako by to bylo něco bezpečného. Uchovávám v sobě vzpomínku na vůni právě posečené trávy, která se mísí s vůni benzinu v sekačce. Přeji si nyní slyšet smích. Smích je tak krásný. Jeho prostřednictvím přeci poznáváme jeden druhého.Ta srozumitelnost náhodně kladených slov! Mé smysly už nadobro daly sbohem tělu, jež odpočívá po náročném dnu. Přeji si prožít, co prožívám. Vášně…