Chtěl jsem se dnes podívat na nějaký film, který by se nejlépe hodil k současné roční době. Přičemž jsem po dlouhém přemítání došel a pak i ulehl před několik krátkých epizodek Road Runner. Mimochodem, taky máte raději Wile E. Coyota než toho protivného ptáka? Poutavější než samotný film však je metoda, podle které jsem se k němu dostal. Vycházel jsem přitom z jednoduché premisy. Co je to červen? Začátek léta. A co je jedním z nejtypičtějších znamení let? Výlet! Po dálnici, okresce, polňačce, lesem, nelesem, kombíkem, sedanem, kabrioletem. Nebo spíše KabrioLétem. A ať už člověk uhání na kolech či po nohách, jako nejpříhodnější film mě jednoznačně napadnul Road Runner. Asi bych už neměl trávit tolik volného času sám doma. Na druhou stranu pokud už domov opustím, zjistím třeba, že se má fotka objevila v novinách. Stal jsem se ilustračním fotkou v univerzitním měsíčníku. Tak alespoň nějaká akademická kariéra…
Chtěl jsem jít ve své úvaze ještě dál (Nebo blíž?), ale uvědomil jsem si, že všechno co se alespoň trochu týká kol, je pro mě dost deprimující, páč už kolo nemám. Tudíž nemůžu nikde jezdit. A proto taky, když někde jedu, musím využívat MHD. A to je další můj problém. V pořadí 76589. Dostal jsem se totiž do životní fáze, ve které v dopravních prostředcích zamyšleně pozoruji malé děti. Přiznávám, že pozorovat malé děti v trambájí, je o trochu příhodnější, než to třeba dělat na dětském hřišti, ale i tak mě to vyvádí z míry. Že by se mi v těle ozývaly nějaké biologické hodiny? Je to u mě vůbec logické? Bio to snad bude. Že by mi příroda chtělo něco naznačit? Nevím. Vím však, že v mém věku už je prakticky cokoliv, co bych dělal na dětském hřišti, nevhodné. Ne jen pozorování děti. Ale když se nad tím vším zamyslím, tak legalizovat zatím ještě nic nechci. Spíš bych si měl někde sehnat kolo. Navíc by mi asi neprošlo pojmenovat své dítě Mefisto… A prý ani Markétku mít nemůžu…
Možná si ale pořídím nějaké zvíře. Samozřejmě v dobré víře. A míře. Co se zvířat týče, nejsem žádný velký chovatel. Chovám se k nim slušně, ale zatím jsem nikdy neměl potřebu si je schovávat doma. Ke kontaktu se zvířecím světem mi bohatě stačí cizopasníci. Možná jsem jen drobný chovatel. Proč o tom ale píšu? To jen abyste viděli, že o zvířatech toho moc nevím, a proto mě často tak fascinuji. Psi, kočky, gorily a naposledy i ptáci. Trochu se teď budu chlubit cizím peřím, ale dozvěděl jsem zajímavou věc. Někteří ptáci prý umí tančit. Nejen u opic je to prý pouhé opičení, které se na určitou skladbu může naučit jakékoliv ochočené zvíře. Když však uslyší jinou, má po ptákách. Jeden papoušek je jiný. Tomu totiž pouštěli nejen hudbu, na kterou byl zvyklý, ale zkusili i něco, co nikdy neslyšel. A ptáček začal pěkně pokyvovat hlavou do rytmu. Vědecká analýza tanečního videozáznamu pak potvrdila, že se papouch opravdu kýval do rytmu. Docela psycho, tihle ptáci…
Tahle tanečně hudebně zvířecí zpráva se mi pak spojila s další článkem, který jsem dnes četl. Ten se pro změnu zabýval publikováním a prodejem hudby. Všude se píše, že je hudební průmysl v krizi, takže mě napadlo, co tak udělat několik koncertů výhradně pro ptačí publikum. Rozšiřování publika je holt nezbytné. Nemuselo by to být nezajímavé. Podle všeho jim sedí taneční hudba, kde je výrazná první doba. Na jemnosti mají asi ještě čas. Nebo že by měl každý ptačí druh svůj oblíbený styl? Papoušci na disco, krkavci na metal a kohouti jsou (s)prostě punk? Netuším. Ze školy si jen pamatuji, že nějaký pštros byl Emo. Já bych však do budoucna sázel spíše na savce. Snad u nich nějaké ty vlohy vyšťouráme a pak možná kdejaký kanec zvládne malý tanec. I když v českých podmínkách bude přirozenější začít od slepic. No tě pic… Raději kousek z Boba.
Když v životě nastane nějaký zádrhel, jenž způsobí, že čelo dříve hladké se starostlivě zachmuří a člověk se ptá: „Co si teď jen počnu?“, nejlepší postup jak si ulevit, je svěřit se do rukou osvědčeného experta a nechat mu volnou ruku. Když však ležíte po krk zahrabáni v písku, daleko od civilizace, na hlavu vám občas dopadne popel z Fénixů a jen čekáte na smrt, je velice obtížně hledat nějakého experta. A ještě obtížnější je nechat si rozměnit drobné. Bude Bob však na problémy s rozměňováním bankovek nemyslel. Myslel na podlého Ne Boba, na svou zubní protézu a na udávání lidí. Pro nějaké to udání by umřel. Na druhou stranu, pokud existuje věc kvůli které jste ochotni zemřít, tak byste kvůli ní raději měli žít. A Bude Bob měl život rád, jelikož věděl, že jinak si moučník k obědu dát nemůže. Když Bude Bob přišel k sobě byl vyhrabán a nějaký povědomý obličej se ho ptal, co se mu stalo. Bude Bob věděl, že se někdy vyskytují prohlášení, po kterých všichni přítomní ztichnou. Jedno takové se nyní chystal říci. „Tak přece jen ještě někoho prásknu“, pomyslel si v duchu…
Chtěl jsem jít ve své úvaze ještě dál (Nebo blíž?), ale uvědomil jsem si, že všechno co se alespoň trochu týká kol, je pro mě dost deprimující, páč už kolo nemám. Tudíž nemůžu nikde jezdit. A proto taky, když někde jedu, musím využívat MHD. A to je další můj problém. V pořadí 76589. Dostal jsem se totiž do životní fáze, ve které v dopravních prostředcích zamyšleně pozoruji malé děti. Přiznávám, že pozorovat malé děti v trambájí, je o trochu příhodnější, než to třeba dělat na dětském hřišti, ale i tak mě to vyvádí z míry. Že by se mi v těle ozývaly nějaké biologické hodiny? Je to u mě vůbec logické? Bio to snad bude. Že by mi příroda chtělo něco naznačit? Nevím. Vím však, že v mém věku už je prakticky cokoliv, co bych dělal na dětském hřišti, nevhodné. Ne jen pozorování děti. Ale když se nad tím vším zamyslím, tak legalizovat zatím ještě nic nechci. Spíš bych si měl někde sehnat kolo. Navíc by mi asi neprošlo pojmenovat své dítě Mefisto… A prý ani Markétku mít nemůžu…
Možná si ale pořídím nějaké zvíře. Samozřejmě v dobré víře. A míře. Co se zvířat týče, nejsem žádný velký chovatel. Chovám se k nim slušně, ale zatím jsem nikdy neměl potřebu si je schovávat doma. Ke kontaktu se zvířecím světem mi bohatě stačí cizopasníci. Možná jsem jen drobný chovatel. Proč o tom ale píšu? To jen abyste viděli, že o zvířatech toho moc nevím, a proto mě často tak fascinuji. Psi, kočky, gorily a naposledy i ptáci. Trochu se teď budu chlubit cizím peřím, ale dozvěděl jsem zajímavou věc. Někteří ptáci prý umí tančit. Nejen u opic je to prý pouhé opičení, které se na určitou skladbu může naučit jakékoliv ochočené zvíře. Když však uslyší jinou, má po ptákách. Jeden papoušek je jiný. Tomu totiž pouštěli nejen hudbu, na kterou byl zvyklý, ale zkusili i něco, co nikdy neslyšel. A ptáček začal pěkně pokyvovat hlavou do rytmu. Vědecká analýza tanečního videozáznamu pak potvrdila, že se papouch opravdu kýval do rytmu. Docela psycho, tihle ptáci…
Tahle tanečně hudebně zvířecí zpráva se mi pak spojila s další článkem, který jsem dnes četl. Ten se pro změnu zabýval publikováním a prodejem hudby. Všude se píše, že je hudební průmysl v krizi, takže mě napadlo, co tak udělat několik koncertů výhradně pro ptačí publikum. Rozšiřování publika je holt nezbytné. Nemuselo by to být nezajímavé. Podle všeho jim sedí taneční hudba, kde je výrazná první doba. Na jemnosti mají asi ještě čas. Nebo že by měl každý ptačí druh svůj oblíbený styl? Papoušci na disco, krkavci na metal a kohouti jsou (s)prostě punk? Netuším. Ze školy si jen pamatuji, že nějaký pštros byl Emo. Já bych však do budoucna sázel spíše na savce. Snad u nich nějaké ty vlohy vyšťouráme a pak možná kdejaký kanec zvládne malý tanec. I když v českých podmínkách bude přirozenější začít od slepic. No tě pic… Raději kousek z Boba.
Když v životě nastane nějaký zádrhel, jenž způsobí, že čelo dříve hladké se starostlivě zachmuří a člověk se ptá: „Co si teď jen počnu?“, nejlepší postup jak si ulevit, je svěřit se do rukou osvědčeného experta a nechat mu volnou ruku. Když však ležíte po krk zahrabáni v písku, daleko od civilizace, na hlavu vám občas dopadne popel z Fénixů a jen čekáte na smrt, je velice obtížně hledat nějakého experta. A ještě obtížnější je nechat si rozměnit drobné. Bude Bob však na problémy s rozměňováním bankovek nemyslel. Myslel na podlého Ne Boba, na svou zubní protézu a na udávání lidí. Pro nějaké to udání by umřel. Na druhou stranu, pokud existuje věc kvůli které jste ochotni zemřít, tak byste kvůli ní raději měli žít. A Bude Bob měl život rád, jelikož věděl, že jinak si moučník k obědu dát nemůže. Když Bude Bob přišel k sobě byl vyhrabán a nějaký povědomý obličej se ho ptal, co se mu stalo. Bude Bob věděl, že se někdy vyskytují prohlášení, po kterých všichni přítomní ztichnou. Jedno takové se nyní chystal říci. „Tak přece jen ještě někoho prásknu“, pomyslel si v duchu…
Žádné komentáře:
Okomentovat