V ní mám

Tak se mi zase jednou úplně převrátilo moje vnímání světa. Ať už jsou lidské záměry jakékoliv, vždycky se může stát, že se najednou vynoří nějaký neznámý činitel, ono nečekané x, s nímž jsme nepočítali a které dokáže obrátit celé naše počínání naruby. Dá se s určitosti říct, že bych neuspěl v soutěži mužské krásy. Pokud bych to chtěl vyjádřit slovy básníka, nemám obličej, jenž by mohl způsobit vyplutí tisíce lodí, spíš se zdá, že jsem byl poškozen tím, že něco těžkého, například slon, na mě usedlo. Proto mě také nikdy samy od sebe neoslovovaly pěkné dívky. Dnes se to však stalo. A samozřejmě jsem to zkazil. Když jsem byl něco zařizovat na fakultě, tak mě u nás v kamrlíku navštívila neznámá slečna a chtěla se seznamovat. Prý mě znala z nějakého semináře a z plesu a že se jí zdám jako milý kluk. Celý život na něco takového čekám a pak ze sebe dokážu dostat jen „ne“ a „děkuji“. Ve skutečnosti jsem toho řekl o trochu více, ale pointa je snad jasná. Takže zase nic…

Docházím k závěru, že jsem lehce handicapovaný co se týče dívek. Nedokážu totiž v době, kdy jsem zakoukaný do jedné slečny, mluvit rozumně s ostatními. Kdyby vědci zjistili, v čem tkví tento handicap, nejspíše by pak dokázali vytvořit sérum proti záletnictví. Mám ze sebe trochu strach, především se obávám o svou mužskou stránku. Jen si to vemte, vyrobil jsem už dva dorty, upekl buchtu, neumím mluvit s dívkami (např. první mé slova Modrooké byly o amputaci) a v posteli spím s myší, hrochem, oslem a Karamelkou. A co je na tom nejhorší, Karamelka je jméno pro mou spací panenku. Něco je asi špatně. Mám pocit, že čím víc člověk odevzdává svou vlastní intimitu, tím víc je nesrozumitelný, a proto tak hlupoty nedávají smysl. Jsem několikerý, stojím tu na děníčku proti sobě a kaji se. Ne ze studu, ale z vlastních skvrn, které vystavuji na obdiv. Mám příliš mnoho tváři. Jinak mě vidí má Modrooká, jinak kamarádí, jinak kolegové, jinak bývalé lásky, jinak slečny, které mě oslovují… Která tvář je však ta pravá. Nejspíše ta, která se mi nyní odráží v okně po mé pravé straně. Tři tečky?

Stejně jako ostatní i já toužím po odpovědích, proto asi všichni společně chátráme v dobrovolném poddanství se smyslům, proto nadšeně toneme v okouzlení našich pohlavních ústrojí, proto milujeme a strháváme ze sebe zátěže stereotypů a všedností. Ačkoli až vystřízlivíme, naše povaha se nám zhnusí a vyvolá dojem vlastního zesměšnění a nejrůznějších parafrází našich jedinečných já, jichž se nám tolik nedostává. Možná proto zůstávám tolik oslněn přítomností těch dívek, které se mnou chtějí dobrovolně trávit svůj čas. A pokud jim navíc nevadí, že jsou občas v mé přítomnosti nahé, není na světě nic hezčího. Myslím nyní jen na pohled Modrooké, kterážto se stala světluškou mých zachmuřený zimních rán. Nebo spíše ran. Myslím na její příchuť javorového lízátka a na to, jak pohybem svých dlaní posílá mé tělo do bezvědomí. Myslím, že nemyslím zbytečně. Stávám se slepcem dotýkajícím se slov. Chci jen rozpoznávat po hmatu ty, s jejichž vůní se nikdy nebudu chtít rozloučit… A to je ta má změna vnímání světa… Světla.