První návratová

Tak mám za sebou příjemný cestovatelský týden. Před týdnem jsem měl pocit, že stojím na křižovatce, kdy jedna cesta vedla k zoufalství a naprosté beznaději a druhá k úplnému sebezničení. Nakonec jsem prostě sedl na autobus a jel za Modrookou do Hradiště. A celý víkend vnesl do mého bytí víc, než jsem toho byl schopen unést. Bylo toho moc, od zneuctění několika městských soch, přes příznivé opojení a bavení neznámých v podivném „kočičím“ podniku, kde už raději nic nepodniknu, došlo i na Xindla X, Curtise Josepha, rýžový nákyp, koláče (bylo horko, takže se jich v podpážích několik několikrát objevilo), slivovici, nemocná zvířátka, stromy, kytky, přičemž vše korunoval výstup na majestátný Buchlov, s jehož věže se mi naskytl nádherný pohled na krajinu, jenž byl jen těsně nad hranici kýče. Ve skutečnosti šlo prý o sen. A kromě snění jsem si uvědomil i to, že spálení se v den, kdy si připomínáme mistra Jana Husa, je vcelku přijatelné.

Právě jsem se vrátil z Prahy, chtělo se mi říct včera večer. Hlavně proto, že to byla pravda. Opravdu jsme se s Modrookou vrátili z Prahy. Věru, ze Slováckého ráje rovnou do víru velkoměsta, jsme se stali členy toho podivného společenstva režimu spánku, v němž se udržují cestující ve všech ranních dopravních prostředcích. Ranní ptáče všecko odskáče. A proč se vlastně nedá smířit řádný život s živým řáděním? Tohle je už trochu vata ne? No, ještě, že mám kliku a vaty jen tak akorát na vyčištění uší. Tak nějak asi nevím co bych dále psal. Nejsem totiž ve vatě. Celý tenhle týden byl zkrátka příjemně prázdninově naplněný. Vůbec nevím jak bych měl popsat takovou nekřečovitost a neupjatost, čili pohodu, která mě nyní naplňuje. A navíc za dva týdny Francie. Takže nějak tak? Prožívám(e) si teď s Modrookou krásné období, které se vyznačuje nevyřčeným lehkým protestem proti přehnaně moderní době, jež však není divoce zaťatý, spíše houpavě rozesmátý. Takto se mi to alespoň jeví. Ale těžko říct, nemohu totiž mluvit za Modrookou. Nejsem jiný, jen líný dál psát…

Místo slov raději nechám mluvit obrázky, jenž nejlépe vystihují mé naladění...

Tohle je Parodie... a jelikož nám skončila sezóna, tak mi nehrozí žádné zranění. Ať už na hřišti, či ve sprše. Kde prý mezi fotbalisty nejčastěji dochází k analýzování...

Tady se „zdravím“ s nejmenovanou sochou v Uherském Hradišti. Tahle póza značí, že jsem si právě vyřešil nejpalčivější problémy svého života - koupil jsem si kolo a dozvěděl jsem se, k čemu slouží odsávačka...

Pokud existuje věc kvůli které jste ochotni zemřít, tak byste kvůli ní raději měli žít. Proto je na čase navštěva mého kadeřníka, páč kde není kadeřník, tam nepomůžou ani Hradčany...